Jan Konzal

(15. května 1935 – 16. listopadu 2021)

Roku 1968 se oženil s Magdalenou Mazancovou. V březnu 1972 byl tajně vysvěcen na jáhna, v květnu 1972 na kněze a o deset let později ve svém pražském panelákovém bytě na biskupa.

Svou službu pak vykonával v takzvané skryté (podzemní) církvi a to velmi civilně. Nepoužíval žádné charakteristické insignie – biskupskou mitru, berlu, ba ani prsten. O to intenzivněji se ale věnoval duchovní praxi, pořádal vzdělávací kurzy a publikoval pod pseudonymy Karel Malý a Karl Klein. Po roce 1989 nepřistoupil na tzv. podmínečné svěcení.

Na sklonku 20. století odpověděl na otázku, „jaký sen sní o církvi 21. století“, takto:

Za prvé bych byl rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří.

Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost.

Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří.

Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží.

Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce.

Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda.

A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou „jistotu“ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.