Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

                                     

Rudolf Göbel se narodil 14. ledna 1953 v Jablunkově. V letech 1972-1977 studoval stomatologický směr Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci a vojenské službě pracoval jako stomatolog se specializací v ortodoncii. V letech 1990-1995 studoval na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V červnu 1993 přijal jáhenské svěcení a byl pověřen službou v Ostravě-Svinově, kde byl v r. 1996 vysvěcen na kněze. Od roku 2004 byl ustanoven farářem v Ostravě-Michálkovicích, administroval i jiné obce. Olomouckou diecézi zastupoval v církevním zastupitelstvu, v roce 2010 se stal ostravským vikářem. 6. dubna 2013 byl diecézním shromážděním zvolen olomouckým biskupem Církve československé husitské. Do úřadu byl uveden při bohoslužbě 28. dubna 2013 v Husově sboru v Olomouci. Je ženatý a má dvě dospělé dcery.

                           

Zamyšlení bratra biskupa R.Göbela k adventu

 

Sestry a bratři!

V povídce „Tunel“ švýcarského spisovatele Friedricha Dürrenmatta cestuje student přeplněným vlakem do svého univerzitního města. Podaří se mu najít poslední volné místo až v posledním vagonu, spokojeně hledí z okna na ubíhající krajinu. Už jenom krátký tunel a´budou skoro u cíle. A co se stalo – tunel je přeci krátký, ale dnes jakoby neměl konce. Vlak jel stále rychleji a za oknem pořád tma. Jiní cestující si toho nevšímali, hovořili, hráli šachy, děti si hrály nebo spaly. Jenom několik lidí zděšeně sledovalo, jak se vlak noří do stále větší tmy. Student vyskočil ze svého místa a znovu se tlačil přecpanými chodbami dalších vagonů. Našel vlakvedoucího a ptál se – prosím vás, víte, co se to děje? Vlakvedoucí ho s úsměvem uklidňoval – přece jedeme po kolejích, tunel musí za chvilku skončit. Společně ale přešli do kabiny strojvůdce. Nikdo tam nebyl. Vlak jel stále rychleji, jako by se utrhl z kolejí. Co budeme dělat? – ptal se vyděšený vlakvedoucí. – Nic- odpovídá student. Nic, můžeme jenom Bohu svěřit svůj život i životy všech, kdo jedou v tom vlaku.

Sestry a bratři, spisovatel chce čtenáře probudit ze spánku. Lidé běží svým životem kupředu, žijeme ve spěchu a tak, jak se dá, a lekají nás znamení naší doby. Nemáme volnou chvíli na kontakt s Bohem – a ztrácíme půdu pod nohama. Vlak, do kterého jsme nasedli, uhání stále rychleji a nic ho nemůže zastavit. Jaká budoucnost nás čeká? Slyšíme o teroristických útocích v různých oblastech světa – a umírají už i čeští vojáci. Slyšíme o nesmírném utrpení v Africe, kde občanské války rozšiřují oblasti bídy, nebo o zemích, kde miliony osob jsou nositeli viru HIV… Svět pomíjí.

Na první neděli adventní poznáváme dnes Ježíše jako soudce. Víme o tom – a jsme připraveni, že mu budeme muset dát k soudu náš život? On přijde jako nejvyšší soudce a vyřkne o nás poslední slovo. A tehdy sami poznáme, jak nás Pán ocení: jak málo jsme milovali, kolik v nás doopravdy bylo dobroty a štědrosti, jak často jsme přestupovali Boží přikázání. Ježíš nám přikazuje podívat se na stromy. „Podívejte se na fíkovník nebo jiný strom: Když už se zelenají, sami víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že je blízko království Boží. Pozorujeme to a vidíme to každý rok. Každé jaro prožíváme zázrak nového života. Tak to říká Ježíš: Teď je zima, věje ledový vítr. Ale vy: Napřimte se a pozvedněte hlavy! Zima pomine, přijde Jaro! To je radostná novina, kterou Ježíš přináší: Přichází jaro, léto už je blízko! Zakrátko přijde! To, co přináší smutek a strach, pomine nenávratně!

Příchod Dne Páně je stejně je stejně jistý, jak to, že po zimě je jaro a po jaru léto. Věříme, že se setkáme s Ježíšem jako mocným, avšak milosrdným soudcem v Boží slávě a v Boží moci. Naším koncem není pochybnost, zoufalství nebo nicota, naším koncem není tragédie nebo chaos. Nejdůležitější je Ježíš, náš Pán a Vykupitel.

Amen.