Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

                                     

Rudolf Göbel se narodil 14. ledna 1953 v Jablunkově. V letech 1972-1977 studoval stomatologický směr Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci a vojenské službě pracoval jako stomatolog se specializací v ortodoncii. V letech 1990-1995 studoval na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V červnu 1993 přijal jáhenské svěcení a byl pověřen službou v Ostravě-Svinově, kde byl v r. 1996 vysvěcen na kněze. Od roku 2004 byl ustanoven farářem v Ostravě-Michálkovicích, administroval i jiné obce. Olomouckou diecézi zastupoval v církevním zastupitelstvu, v roce 2010 se stal ostravským vikářem. 6. dubna 2013 byl diecézním shromážděním zvolen olomouckým biskupem Církve československé husitské. Do úřadu byl uveden při bohoslužbě 28. dubna 2013 v Husově sboru v Olomouci. Je ženatý a má dvě dospělé dcery.

   

Promluva br.biskupa na Zelený čtvrtek 2019

Když Hospodin zasáhl do živobytí vyvoleného lidu v otroctví, hory se zachvěly a faraon se zhrozil – a stejně tak jeho Egypťané. Nikdo by si to nezapamatoval, protože zemětřesení přišla i dřív a přišla i později a vládci světa s celou svoji slávou pomíjeli a pomíjejí. Ale bylo tu ještě něco, co tu noc už navždycky odlišilo od všech ostatních – to byla ta krev beránka, kterou Boží vyvolení označili svoje domovy, aby zadrželi anděla smrti. Izraelité si od té doby měli každoročně připomínat ten Boží zásah, při večeři Paschy, už po všechny časy pojídané ve spěchu. A tak zbožný Žid Ježíš z Nazaretu putuje se svými učedníky do Jeruzaléma splnit svou povinnost a slavit svátek Paschy,

Byla to zároveň večeře na rozloučenou, protože příští dem měl být neprávem odsouzený, vystavený posměchu a nakonec ukřižovaný. A protože víme i o Vzkříšení, tak my můžeme říct, že o Svatém týdnu dopadá i na nás takový záblesk radosti. A díkůvzdání za velké a skvělé věci, které Hospodin v těch časech učinil. Jakoby paprsek svatosti od Ježíše, který dopadá i na nás a má nás posvěcovat.

V křesťanské tradici začal být Zelený čtvrtek slavený jako památka ustanovení svátostí svěcení kněžstva a svátosti Eucharistie, my říkáme památky poslední večeře Páně. Protestanti pro sebe zachovali jenom křest a svátost Večeře Páně V naší církvi však zachováváme všech sedm svátostí, v duchu české husitské reformace. A věříme, že jsme ke kněžské službě povolávání Ježíšem po vzoru jeho Dvanácti. O nich víme, že je nevyvýšil nad ostatní, nýbrž uložil jim že budou obzvlášť sloužit bližním, ve službě učitelské, kněžské a pastýřské. Tak ať je to naše dnešní setkání pro nás znamením naší vzájemné bratrské a sesterské lásky a solidarity v Pánu Kristu.

Hospodine, děkujeme ti, žes nám udělil dar víry v Církvi československé husitské. Obzvláště ti děkujeme za Ducha Kristova, v němž jsi nás povolal do duchovenské služby a v němž nás vedeš v našich nelehkých povinnostech. A prosíme o tvou milost a tvé požehnání pro nás, pro naše rodina a sbory a pro celou Kristovu církev.

Amen

   

Promluva br. biskupa na Hod Boží velikonoční 2019

Každý rok o Velikonocích zvěstujeme, že Kristus byl vzkříšen a že je Spasitelem světa. To je zpráva o tom, že oběť z lásky zvítězí nad sobectvím – a také nad zradou ideálů nebo nad konformismem. Je to o vítězství naděje nad pochybností a života nad smrtí – že byl vzkříšen. Nevěřícím lidem zní ještě bláznivěji,  když řekneme: Ježíš vstal z mrtvých. Svět se nám směje, protože prázdný hrob, to je přeci nesmysl – a tak  musí být nesmysl i Kristus Spasitel!  Jednou jsem se setkal v Praze  se synem slovenského zemského rabína. Řekl mi – a vy jako doopravdy věříte, že Ježíš vstal z toho hrobu? Tak jsem se ho zase já ptal, jestli doopravdy věří, že Hospodin na Sinaji předal Mojžíšovi  desky s Desaterem. A ateista tyhle biblické obrazy považuje za ohrožení vlastní sebestřednosti. Bývá sám ve světě, jak pecka v třešni, tak nechce připustit, že vlastně  může být takové jedno očko v Boží síti, a ta síť že je pro svět záchranná. 

Přitom náš život je dar, od Boha, který nás budí každé ráno. Dostáváme další den a další minuty a hodiny, každý z nás, něco naprosto výjimečné, čas se nedá koupit ani vyškemrat. Je to suverénní rozhodnutí Stvořitele, vůči každému stvoření osobně. Jeho jméno nám bylo zjeveno ve Starém Zákoně . Zní: JSEM. A dává nám dnešek a zítřek, abychom i my to mohli na chvilku říct – jsem. Chvilka našeho bytí je vždycky příliš krátká. Ale ať už je náš život jak chce krátký, tak jeho kvalita, ta závisí ve velké míře na nás samých. Každý den se mnohokrát rozhodujeme, a vždycky s rizikem, že pak poneseme všechny důsledky, jestli  se rozhodneme špatně. A tady platí: Když přijmeme Kristův kříž,  tak se přiznáváme k tomu, že jsme  stejně nakonec nemohoucí. A když přijmeme Vzkříšení, tak přijímáme Boží moc, která mění to, co je nemožné. 

Ježíšovo ukřižování je historický fakt, o kterém víme, že se stal. Zato Vzkříšení už není fakt, to je akt naší víry. A tak, když přijmeme Ježíše jako svého spasitele, neznamená to, že ho bereme jenom jako učitele a mudrce. Ježíš je Boží ruka, kterou ke mně Bůh natahuje. Otvírá novou perspektivu a říká: Přijmi výzvu svého života. A v každé době znovu zkoušej najít své povolání pro přítomný čas. 

Ježíš byl vzkříšen, aby Bůh byl všechno a ve všech. Stvořitel a stvoření se stávají jedním.

Amen.

 

Promluva br.biskupa při uvedení Mgr. Karin Šilerové jako nové farářky

v Náboženské obci CČSH Ostrava-Zábřeh 

2. neděle po Velikonocích – 5. 5. 2019

Přátelé v Kristu, sestry a bratři, 

dnes slyšíme, jak se apoštolové nečekaně setkali s Ježíšem u jezera. Nejprve ho nepoznali. Ale nakonec prožili v tom společenství nové stolování s Ježíšem. Zažili tu poslední paschální večeři, tentokrát to byla jakoby první snídaně. Možná si přitom Petr vzpomněl na to jiné společenství u jídla, kdy hrdě prohlásil: „I kdyby tě všichni opustili, já tě nikdy neopustím (Mt 26,34-35). Ale teď se Petr změnil a tak, když slyšel Ježíšovu otázku, odpovídá už pokorně:“,Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji.“ Petrova láska k Mistrovi ho bude posilovat, aby vydržel. Opravdová láska k Ježíšovi a k jeho stádu, to je první základní výbava dobrého pastýře. Duch pokorné lásky má být potom mezi námi všemi, kdo se ke Kristu hlásíme. Tak to učí i apoštol Pavel v listu Římanům (12,10), říká: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. Proto si nemyslím, že v našem úryvku Petr odpověděl na Ježíšovu otázku moc nahlas. Předtím, v Matoušově evangeliu, bylo jeho vyznání nejspíš hlasitější, když  ukazoval, jak je věrný a oddaný. Ale když se ho Ježíš dokonce třikrát ptá, nezní to trochu, jako by odpovídal čím dál tišším hlasem? „Ano, Pane, ty víš…“ „Pane, ty víš… Pane, ty víš…“ Proč? Protože pocítil lítost nad svou minulostí, protože si uvědomil tíhu cesty, po které bude muset jít, tíhu kříže, který na sebe bude muset vzít. Když se Ježíš Petra ptá: „Miluješ mě?“, není to výtka. Při  Ježíšově otázce si Petr doopravdy uvědomil, co je to „milost“. Když se znovu setkal se vzkříšeným Ježíšem, uvědomil si, že Ježíš není jen jejich Mistr, ani Kristus, kterého ústy vyznali. Uvědomil si, že Ježíš je Syn Živého Boha, který zachraňuje lidstvo. Petr, který dříve před křížem utekl, se teď, v síle druhé šance, stal mužem, který jde kříži naproti. Podle jednoho z prvních církevních otců, Origena (185-254 po Kr.), byl Petr ukřižován hlavou dolů, protože řekl, že není hoden zemřít stejným způsobem jako Kristus.

 Nikdo z nás, sestry a bratři, není to, co apoštol Petr, a nikdo nemáme tak velkou odpovědnost. Ale stejně jsme v každém okamžiku života za někoho odpovědní, za své děti, za životního partnera, za nějaký pracovní úsek v zaměstnání, nebo třeba jako členové rady starších za dobré fungování náboženské obce. Proto se i nás Kristus ptá: „Miluješ mne? Máš na paměti vlastní slabost i slabost těch, se kterými tu jsi? U bratří pravoslavných jsem slyšel jednu definici křesťanství: „Především je třeba milovat Ježíše. Všechno ostatní přichází až potom.“

Hospodine, náš čas je ve tvých rukou. Děkujeme za čas našich životů, který jsi nám daroval. Děkujeme ti za naši náboženskou obec a děkujeme za nový čas pro její život, který nám dáváš s příchodem nové sestry farářky. Pomáhej nám, prosíme, abychom ten čas naplňovali tvou spravedlností, láskou a pokojem. Dávej nám radost z dobrého, dávej nám i sílu nést těžké a zlé. Náš čas má tady na zemi své hranice, ale u tebe je věčnost. Tys nám ji otevřel ve svém Synu a našem Pánu Ježíši Kristu. Děkujeme za to. Kéž si to stále znovu připomínáme a dokážeme z toho čerpat. Amen.