Vážení účastníci bohoslužby, sestry a bratři,
ocitli jsme se v polovině velmi zvláštního kalendářního roku 2020. Tento čas nám každoročně nabízí zamyšlení nad velkými postavami českých a křesťanských dějin, dnes nad osobností Mistra Jana Husa.
Když jsem si připravoval kázání, vnímal jsem kolem sebe časté diskuze ohledně letošní dovolené. Uvědomil jsem si, že zatímco menší skupinka připomíná významné svědky Páně, je to většině naší společnosti tak nějak jedno.
A přece vnímáme, jak je potřebné nezapomínat a hovořit o těch, kteří obstáli před Bohem. O svědcích statečných, zbožných, milujících Krista. Čteme vhodná biblická místa, ve kterých se navozuje atmosféra věčného boje mezi čestným a pravdivým prožíváním víry a naopak prospěchářstvím, světských radostí a požitků. Toto slovo tříbí a přináší hlubší poznání.
Naše církev slaví letos 100 let a je to 605 let od upálení kostnického mučedníka. Je tu krom pěkných čísel nějaký smysl, přijatelná souvislost? Když naši předkové vstupovali do Církve československé a stavěli Husovy sbory, vedli taky svůj zápas. O církev, která by byla vstřícnější k národu, nepotlačovala jeho vzory a věrné svědky. Nebýt utrakvistů, bratří, evangelíků, čechoslováků, možná by o Husovi už nikdo nevěděl, neproběhla by revize jeho procesu a neslyšeli bychom ani slova lítosti nad jeho krutou smrtí.
Postavy z doby husitské svým odkazem pomáhaly legionářům a dalším vybojovat to, co se zdálo být pouhým snem – samostatnou demokratickou republiku. Už žádná monarchie, už ne válka, už ne nadvláda cizích. Nic nebylo zadarmo, válka měla oběti, šlo o životy lidí.
Ti, kteří tehdy postavili kostely, jejichž výročí si v těchto dnech také často připomínáme, dokázali, že jim bohoslužba, Písmo svaté, přijímání pod obojí podle Ježíšovy poslední večeře stojí za to, aby něco udělali, obětovali, vydřeli. Proto mají náš dík a vděčně na ně vzpomínáme. Těžko domýšlet po vzniku republiky to nadšení. Ale církev nestojí a nemůže stát ani na dobové atmosféře, ani jen na dědictví otců. Žije ze svědectví opravdového a upřímného každého jednoho věřícího.
Takovým byl Jan Hus. Prošel mnoha zkouškami. Opouštěli jej přátelé, snažili se jej umluvit, nabízet kompromisy, zažil strádání. Nakonec jej čekala poslední zkouška a ta byla obzvláště krutá; prošel doslova ohněm – a Kristus ho oslavil. Dal mu sílu nést těžká muka, nenávist i nepochopení. Byl slabým člověkem, ale v jeho slabosti se ukázala síla Boží. To povzbuzuje i nás. Jsme slabí, ale budeme-li se držet Krista za všech okolností, on nás v rozhodující chvíli posílí.
Chceme-li tedy vzpomínat a slavit mučedníka Husa, musíme si především uvědomit, že to byl křesťan, který s celou svou živelností vzal Krista vážně. Pro něj byl Pravdou, kterou chce následovat, byť by jej dovedla na hranici. Tváří v tvář smrti necouvl, neboť ho nikdo, ani učení doktoři s duchovenskou elitou doby, nedokázali usvědčit, že by byl na falešné cestě. Nakonec zaplatil životem. Po staletích byl doceněn.
Jeden německý filozof hlásal, že život je špatný, nemá cenu žít, je to utrpení, smrt je vysvobození. Když se přiblížila k městu, kde žil, morová epidemie, tak ejhle – mezi prvními měl sbaleno, osedlal koně a ujížděl do bezpečí zachránit si život. Není zde soulad mezi slovy a činy po vzoru Kristově.
To, co nyní sdělím, se na Husa hodí, nicméně je to obecně zkušenost vycházející z Bible: Starý zákon nabádá k poslušnosti. Poslouchat v hebrejštině znamená slyšet, umět naslouchat, mít cit pro Boží řád a zodpovědnost. Slepá poslušnost lidem, kterým formálně, podle Zákona, přísluší autorita, není na místě. Svou kritikou svědkové Páně vždy velice riskovali. A dopláceli na to. Poučení je, že žádný by se alibisticky lacině neměl zříci odpovědnosti a přemýšlení. Protože byť žijeme ve společenství, před Hospodinem budeme stát sami za sebe. Žádný člověk není jako Bůh a nemůže vyžadovat absolutní poslušnost. Může však vést v souladu s Boží vůlí, to když sám poslouchá Boha a upřímně hledá, co vede k životu.
Církev, to jsou zcela konkrétní lidé, kteří jsou schopni se pro Boží věc nasadit. Nejde o anonymní, neosobní skupinu, kde každý čeká na to, až co udělá ten druhý. Církev tvoří ti, kteří osloveni Bohem pro něho trpělivě pracují a vedou svůj stálý zápas. Bůh nepůsobí skrze „něco“, působí v lidech, které povolává. Ti vyvíjejí úsilí a nezapomínají přitom prosit o Boží přízeň. Jsou zkoušeni, někdy velmi tvrdě, hluboce a osudově. Smyslem toho všeho je život. V Božím království. Kdo vytrvá do konce, bude spasen. To je cesta svědků, které si v těchto dnech připomínáme a síla Božího Slova.
21. století velice dává důraz na svobodu. Staré zvyky a řády se staly přežitkem, něčím, co je překonáno. Jako bychom mohli se svým životem naložit jakkoliv, hlavně musíme mít vždy a za všech okolností možnost volby. Eutanázie, interrupce, genetické inženýrství. Můžeme opravdu udělat, co umíme? Zahrávat si? Vypadalo to, že při benevolenci naší západní společnosti si už mantinely nenastavíme. Pak přišla epidemie, onemocnění Covid-19 a vše se z ničeho nic změnilo, zastavilo, lidé začali dodržovat nařízení vlády a dokonce hovořit o Bohu, ovšem zejména v souvislosti se soudem, trestem. Každodenně běžela v televizi a na internetu čísla, kolik lidí se nově nakazilo, zemřelo, vyléčilo a najednou se ukázala pravda – bojíme se vlastní konečnosti. Uvědomili jsme si cenu lidského života a jeho křehkost. Jak rychle a nečekaně můžeme téměř o všechno přijít. Z oblak utopie jsme spadli na zem skutečnosti. Snad to byl a je smysl této zkoušky.
Dnes o tom všem hovoříme a spoluobčané odjíždějí na dovolené, chtějí si užít prázdniny. Život jde dál a to je dobře. Naše vztahy byly prověřeny, uvědomili jsme si, že nejsme absolutními pány této planety. Jestliže dnes vzdáváme čest apoštolům, Husovi i dalším, je třeba si uvědomit, že jejich životy byly naplněny láskou, obětavostí a poslušností Bohu. Radostné na tom je, že Pán svou církev staví na lidech, kteří přes své nedostatky splní své poslání. I když se třeba ocenění za svého života nedočkají. Je podivuhodné a snad i paradoxní, že právě slabost člověka a síla milosti Boží se spojily v díle, které je pro věčnost.
Kéž bychom obstáli! Ať je nám svatý život jako takový, život lidí i celého stvoření! A buďme více vděční!
Pokoj a požehnání!