Sestry a bratři, před námi jsou dny, kdy většina společnosti bude vzpomínat na své drahé zemřelé a projevovat jim úctu způsobem, který je jí vlastní. Scházíme se jako rodiče, děti, blízcí i vzdálení příbuzní. Jsme si nablízku, sdílíme své pocity na hřbitovech, ve svých domovech, při společném putování. Každé svátky by se měly slavit jak navenek, tak i uvnitř v našich nitrech. Je otázkou, zda je důležitější stylově vyzdobit hrob, aby byl co nejhezčí (určitě pěknější než sousední), nebo výzdobu udělat vkusně, nikoli však přeplácaně, a raději se pomodlit. Nám, křesťanům, je přirozená modlitba, oslovujeme v ní Boha jako toho, kdo život dává i odnímá, to vše pod zorným úhlem slov evangelia i dalších biblických textů.
Nedávno mi bratr patriarcha připomněl slova J. A. Komenského, že v evangeliích nemáme zprávu o tom, že by se Ježíš smál. Ale my si mezi sebou někdy říkáme, že smysl pro humor mít určitě musel. Zato víme o jeho pláči. (L 19,41; J 11,35). Říká se: Možná zapomeneš na toho, s kým ses smál, ale nikdy nezapomeneš na toho, s kým jsi plakal. Kdo je schopen ještě uronit slzu, nepřestal mít rád (Srov. L 22,62). Nestydíme-li se za svůj žal, má svět naději. Bolest, lítost nad ztrátou, kterou cítíme, je signálem, že jsme byli stvořeni k navazování vztahů, které budou trvat věčně. Nemůže je porušit ani smrt.
Tyto dny jsou také připomínkou našeho křtu. Byli jsme ponořeni do vody a naroubováni tak na Krista, s kterých chceme sdílet všechny své radosti i strasti. Věříme a vyznáváme, že „Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.“ Celý život se učíme s pohledem na kříž. Je znamením veliké lásky, záchrany člověka. Kristus nezachraňuje před smrtí, ale i ve smrti. Víme o svých slabších stránkách, nejsme vždy dobří a dokonalí, uvědomujeme si, že potřebujeme odpuštění a slitování. Jsme bytostmi na rozhraní světla a tmy. Každým odpuštěním, laskavostí a velkorysostí dáváme větší prostor světlu. Kultivujeme vnitřní život a můžeme vyznávat: Kristus vprostřed nás.
Sestry a bratři, modlím se, abychom nalezli vhodná slova, která by vycházela z křesťanské víry. Někdy jde o náročný úkol, protože rány jsou příliš čerstvé a bolavé. Jindy zase narážíme na apatii, nezájem. Jsme smrtelní, ale nejsme bez naděje. Pokud dokážeme plakat, soucítit, nést zodpovědnost za sebe i za druhé, pak ještě není tak zle. Připravujeme kostely, aby byly důstojným místem všem příchozím, kteří chtějí v modlitbách vzpomenout na své drahé zemřelé. Dbejme se stejnou pečlivostí na to, aby zřetelně zaznělo hluboké poselství o lásce Boha k člověku.
Ve víře je naděje. Světlo v temnotách. Tak potřebné v každé době. Věříme ve vzkříšení a máme naději na obecenství s těmi, kteří nás předešli v náplň věčnosti. Pane, děkujeme ti za všechny, kteří nás doprovázeli s láskou a pochopením. Děj se vůle tvá! Amen.

30. října 2024                                                                     Tomáš Chytil