Pastýřský list k postu 2024
Zase půst a pokání?
Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ (Žalm 91,2)
vstoupili jsme do postního času a opět se před námi otevírá možnost zamyslet se nad vztahy, které jsou určující pro naše životy. Dobrým vodítkem je nám Písmo svaté, ale přece jen… Kolikrát už jsme zažívali postní období, kolikrát jsme se snažili něco se sebou udělat a změnit! Nepřijde vám, že se to nějak nedaří, že jsme očekávali víc? Proto mi přijde, že východiskem je přece jen se ještě o něco pokusit.
Občas slýchám, jak lidé říkají, že život je boj, že život není peříčko, ale zároveň vnímám odhodlání se nepoddat. Dokud ještě člověk má sílu bojovat, dokud se nepoddá nepříznivým okolnostem, je to ještě dobré. Jinak by už zlo člověka ovládlo. Ale plného vítězství jsme schopni pouze ve spojení s Kristem, skrze poslušnost, mocí Ducha Kristova. Doba nám v podstatě nahrává, protože jisté ukotvení hledá vědomě či nevědomě asi většina společnosti a my můžeme nabídnout svou zkušenost, svědectví o Bohu, který má zájem o tento svět, o člověka.
Vyvstala před námi tři tradiční témata: Modlitba, půst a almužna. Modlitba je dialog s Bohem, mluvení i naslouchání, prohlubování důvěry. Půst nás učí něčeho se zřeknout, něco obětovat, to potom můžeme třeba podat jako almužnu druhému člověku, pomáhá to v tomto světě vyrovnávat nespravedlnost, všelijaké nerovnosti.
Taky jste někdy překvapeni, jak jste se ocitli v kolotoči povinností, zájmů, vyžadované přítomnosti na sociálních sítích, s mobilem nabitým, zapnutým nejlépe 24/7? Jistě znáte pocit sevřeného žaludku, když si uvědomíte, že jste zapomněli nabíječku doma… Velmi silně se ozývá hlas, že bychom přece jen měli z toho rychlíku na chvíli vystoupit a trochu si poodstoupit, najít si své klidné místo a vystavit se tichu. Jde o obtížný úkol, ale za pokus to stojí! Hlavou mi tane na mysl následující příběh: Jeden muž se odebral za mnichem. Zeptal se ho: „Co ses ve svém životě naučil od ticha, co pro tebe ticho znamená?“ Mnich právě čerpal vodu ze studny a řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“ Muž se podíval do studny. „Nevidím nic.“ Chvilku zůstali oba dokonale v klidu a mnich pak řekl svému hostu: „Podívej se teď! Co jsi viděl ve studni? Muž poslechl a odpověděl: „Teď vidím sebe – vidím svůj odraz ve vodě.“ Mnich mu na to řekl: „Podívej, když ponořím konev do vody, voda je v pohybu. Teď zase naopak je voda klidná. A to je zkušenost s tichem – člověk vidí sama sebe.“
Sestry a bratři,
přeji nám všem, abychom v sobě o letošním postu našli sílu a odvahu zbavit se všeho zbytečného, okrádajícího, jalového a tím připravili více prostoru tomu, co činí život důstojnějším, radostnějším a krásnějším. Prosme o Boží požehnání, v jeho síle a moci můžeme překonat všechno!
Tomáš Chytil, biskup
Promluva na Popeleční středu
Vydáváme se na cestu k Velikonocům. Je Popeleční středa, den přísného postu a pokání. Srovnatelná v tomto ohledu asi pouze s Velkým pátkem. Vnímáme, že jsou tu dva světy. Jeden profánní, ten venku, kdy lidé dále chodí do práce, jedí, baví se a bavit budou. Suchý únor- Tak na zdraví! Normálka. Popelec je nezajímá, ani není den volna. Druhý sakrální, kdy si uvědomujeme, že je tu možnost věnovat se svému vztahu k Bohu, zajet hlouběji pod povrch a vědomě se přidat na cestu s Ježíšem. Jsme zde, protože toužíme po smíření s Bohem, i lidmi. Kristus je v našem snažení Cestou i Cílem, Pomocníkem a Přítelem.
Jak se říká, sestry a bratři, půst není jen věcí úst. Čeho tedy? Tu bychom mohli odpovědět – srdce. Ale ústa bych určitě ponechal, protože příklad Ježíšův ukazuje na harmonii vnějšího a vnitřního. Marné, i Ježíš se postil – a to dost tvrdě. Na druhou stranu víme, že byl účasten svatby, pojídal s chudými i bohatšími – a nakonec mu vyčetli obojí – i to, že pomáhá bližnímu svému – protože to bylo v sobotu. Slovy upoutávky – empatie, ne apatie.
Biblické texty nám v postu předkládané, nejsou jednoduché. Ale snad i proto se dobře pamatují a pro mnohé jsou vlastně krásné, byť je nedokážeme plně pochopit. Někdy mám chuť si postesknout se starým dobrým Sokratem: Vím, že nic nevím. Nebo jinak. Věříme, ale nevíme.
Dnešní příběh všichni znáte. Zdá se, že má dobrý konec. Ale šlo o život. Můžeme jen tušit, jakou cenu měl život cizoložnice, že nebýt přítomnosti Ježíše, asi by dopadla podobně jako mnohé v té době. Co mě zaráží jsou především dvě věci. Tedy kromě toho, že z příběhu někteří vyvozují, že Ježíš uměl psát, protože přece kreslil cosi do písku. 1. Ten konec. Jdi a už nehřeš. Co je tím přesně míněno? Jdi – znamená osvobození, vyváznutí, volnost, ale už nehřeš? Měla začít řádný život? Dokáže někdo nehřešit? Čistě realisticky bych řekl, že měla jít, změnit svou profesi a snažit se pochopit a uchopit život ještě jinak. Jako dar.
2. Zaráží mě, jak se často zákoníkům a farizeům vysmíváme a říkáme si: Ten Ježíš jim to zase natřel. Jistě, část z nich, většina, ti nahoře, se postarali o to, aby skončil na kříži. Ale ne všichni. A tento příběh ukazuje, že se sami nad sebou dokázali zamyslet. Ježíšovo slovo jim otevřelo cestu k tomu, aby si uvědomili, jak to je nejen s tou ženou, ale taky s nimi.
Vstupujeme do postu. Každý by měl zpytovat svědomí a snažit se zjistit, jak na tom je. Život je složitý, někdy těžký, k neunesení, ale paradoxně právě v tom můžeme vnímat Boží slávu, Boží přítomnost. Když jdeme k nemocnému a on nás povzbudí. Když jdeme k umírajícímu a on řekne: Za všechno jsem vděčný Bohu. Když se setkáme s kolegou z jiné církve, očekáváme třeba povýšenost a on nás přijme jako bratra. Bůh se nám zjevuje v bližních a na to nesmíme zapomínat. Nejčastěji tak či onak problematických, potřebných a přitom společensky nevýznamných bližních.
Uvědomujeme si, že je spousta lidí na tomto světě, kteří nemají možnost volby. Protože žijí ve válce, protož mají hlad, protože to nejde jinak než ze dne na den. My to dnes pořád máme jednodušší. Ten se přestane dívat na televizi, jiný nepije alkohol, či přestane kouřit. Další zase omezí užívání auta či internetu. Dnešní člověk nad tím vším kroutí hlavou a ptá se, jaký to má všechno smysl. Co se například přihodí na nebi a na zemi, když si odepřeme něco z toho, co se dnes jí? Důvody k postu jsou – hygienické, sociální, psychologické. Náboženských motivů je vícero. U začátku postů byl tento: Rozloučení se starým a očekávání něčeho nového, důležitého. Křesťanský půst má odpoutat zájem od věcí nedůležitých, a zaměřit ho k důležitému. Vnitřně očištěn a obnoven a přitom svoboden má člověk lépe vnímat Boží záměry se sebou, s jinými, se světem.
Co nám může dát příběh o cizoložné ženě, která byla Ježíšem zachráněna? Že jsou situace, kdy nemáme věci ve svých rukou a přece nás Ježíšovo slovo může osvobodit. Že i když v pohrdání lidmi, před Bohem máme svou důstojnost. Že i když opuštěni a usvědčeni, pořád máme naději. Že i když jsme něco pokazili, porušili, podlehli jsme, že můžeme být obnoveni. Někdy stačí málo a stane se mnoho.
Bůh dává šanci. Dává možnost začít znovu. Tam, kde to už lidé rozhodli a smrt je blízko, tam Bůh koná nepředstavitelnou mocí a láskou. Ano, ten příběh je o lásce. Není to jen sex, prostituce, tělesno, ale je to o kvalitě vztahů, o tom umět se zbavit předsudků, odpustit a otevřít srdce.
V tom je ten paradox. To, co Ježíš učil a žil, se právě jemu nedostalo. Byl odsouzen, mučen a ukřižován. Láska a milost lidí chyběly. Jak na to všechno zareagujeme? To si každý musí zodpovědět sám. Kéž je v tomto půst časem příhodným.