Jan Konzal
(15. května 1935 – 16. listopadu 2021)
Roku 1968 se oženil s Magdalenou Mazancovou. V březnu 1972 byl tajně vysvěcen na jáhna, v květnu 1972 na kněze a o deset let později ve svém pražském panelákovém bytě na biskupa.
Svou službu pak vykonával v takzvané skryté (podzemní) církvi a to velmi civilně. Nepoužíval žádné charakteristické insignie – biskupskou mitru, berlu, ba ani prsten. O to intenzivněji se ale věnoval duchovní praxi, pořádal vzdělávací kurzy a publikoval pod pseudonymy Karel Malý a Karl Klein. Po roce 1989 nepřistoupil na tzv. podmínečné svěcení.
Na sklonku 20. století odpověděl na otázku, „jaký sen sní o církvi 21. století“, takto:
Za prvé bych byl rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří.
Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost.
Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří.
Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží.
Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce.
Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda.
A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou „jistotu“ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.
Obec Velký Týnec poskytl ze svého rozpočtu dotaci Náboženské obci CČSH ve Velkém Týnci ve výši 100.000 Kč na rok 2021
Dvě chudé vdovy a my
1 Kr 17, 10-16 Žd 9, 24-28 Mk 12, 38-44 Písně č. 77, 268
Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo.
(Sv. Ambrož)
Je to vždycky tak silné a zajímavé téma, když máme v kostele hovořit o chudé vdově, která dala dva haléře a přitom jí už nic nezbylo. Zvláště když předtím slyšíme o podivných služebnících Božích, kteří si ze své zbožnosti vytvořili pěkné živobytí. Tak by bylo asi nejlepší odsoudit učitele zákona, pochválit vdovu a těšit se na vše, co pěkného nám život přináší, třeba z kaldounu a svatomartinské husy.
Ty vdovy jsou vlastně dvě. Hmotné zajištění v té či oné době zajišťoval muž, ony byly bez něj, takže v provizoriu a bez zastání. Jedna vdova už neměla nic než na jedno jídlo, druhá odevzdala poslední peníze do chrámové pokladnice. Co je mohlo čekat? Starozákonní odpovídá: Najíme se a zemřeme. Ani si to dnes nedovedeme představit. My se přece najíme a i kdybychom nějaký čas hladověli, tak se pak zase najíme. No a mít poslední peníze, tak je určitě nebudeme házet do chrámové pokladnice, protože takhle se se životem hazardovat nedá. I když jedno přísloví říká: Kdo neriskuje, hazarduje se životem.
Je riskantní vsadit svůj život na Boha? Možná je to nejrozumnější rozhodnutí, které tady můžeme učinit. Ale něco v nás se tomu příčí. Ježíš ukazuje na dva způsoby dávání. Boháče, kteří dávají mnoho, aby je docenili lidé. A vdovu, která skrytě dává pro Boha. Učedníci by pravděpodobně obojí přehlédli a nevěnovali tomu pozornost, protože my vždycky máme na očích ty, kteří dávají hodně a nevšímáme si ubožáků, protože je to pohodlnější. Tak přehlížíme Boha. Ale on se dívá a vidí. Ježíš naposledy v Markově evangeliu svolává učedníky, aby jim řekl něco k této situaci. Jemu se blíží smrt na kříži. Bůh dal všechno, dal svého Syna. A Písmo ke konci tohoto církevního roku připomíná Boží soud. Vše ve světě i v církvi proniká Ježíšův spravedlivý pohled. On rozpoznává vše, co je povrchní, co je jen „na oko“, i co je upřímné, hluboké, co vyvěrá z pravé důvěry lidského srdce. Lidé snadno podlehnou zdání a klamu. Můžeme se nechal oslnit něčím vnějším. Ale Bůh se dívá jinak. A dívá se i na chrámy, kostely, kaple…
Chudá vdova měla svým chováním, způsobem jednání tolik z Krista a byla mu tak podobná! Jak to, že dala víc než všichni ostatní? Protože velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo. Někdy, když jde do tuhého, mohou peníze významně pomoci, někdy jsou úplně bezcenné a jedno jsi-li boháč nebo ubožák… Peníze mohou dojít. Tehdy můžeme přeřadit na jiný způsobem myšlení a chování a můžeme dát něco ze sebe, nebo sebe samotné. Vždycky má co dát ten, kdo je ochoten dát sebe. Nasadit se, pomodlit, účinně pomoci.
Chudá vdova jedná tak nerozumně! Je to šílené, přímo nezodpovědné, nenormální, vždyť ona se plně odevzdala Bohu. Nezbylo nic než víra. Vzdáleně mi to připomíná, jak jsme před léty začínali s živým betlémem. Nejprve nápad, potom těžká nedůvěra v tento projekt. Někteří si řekli, že nemá smysl se do něčeho takového pouštět. Byli rozumní a viděli šance uspět po svém.
My jsme tady s br. předsedou chodili s nápadem živého betléma v hlavě okolo kostela, přemýšleli, kam jej umístíme – neměli jsme ani betlém, ani zvířata, hudbu, tolik toho bylo nejasného. Jen víra, že to je bohulibá věc, nás nesla dál a přenesla přes tu propast nejistot. Z Polanky dodali dřevěný skelet, z Bělé ovečky, ze Studénky aktéry a našli se lidé, kteří vzali za své pořadatelství a pohoštění. Dobrá vůle nakonec zvítězila, jen vrásek některým přibylo. Ale Bůh si přeje, aby lidé viděli smysl Vánoc. On daroval tolik, cele a beze zbytku, tak proč my bychom nemohli dát něco ze svého přebytku? Bohu se líbí, když se lidé dokážou spojit a něco obětovat. Nejde totiž jen o peníze. Jde o vztahy mezi námi a především o vztah s Bohem.
Někteří ale zůstávají na formální bázi. Třebas i přijdou do kostela, pomodlí se, ale duchem jsou víceméně neúčastní. Hlavně, aby to moc nestálo, do košíku dvacku, bohoslužby do hodiny – a aby farář zas něco nevymýšlel.
Učme se upřímně a opravdově navazovat svůj vztah s Bohem. Protože jen on se o nás může postarat. Dávejme ze zbytku svého času, ze zbytku svých sil, ze zbytku pozornosti. Dávejme ze svého nedostatku, protože to je projev lásky a důvěry. Lidé někdy dávají Bohu naoko mnoho. Dávají ledacos. A diví se, že nejedná. Možná proto, že vším tím, co jsme mu nedali, mu dáváme najevo, že s ním zase tolik nepočítáme.
Pamatuji si i na člověka, který zde určitý čas navštěvoval bohoslužby a vždy zůstával nesměle stát vzadu. Díval jsem se na něj, velice rád na něj vzpomínám, před několika lety zemřel, jako na někoho, kdo dokázal vejít do Božího domu, naslouchat a modlit se. Jsou takoví, kteří řeknou: Do kostela nejdu, on by spadnul pod těmi mými hříchy. Ještě se to nikdy nestalo. Zůstávají venku, míjejí tento posvátný prostor a jdou dál svým životem. Věřím, že tento náš bratr vešel do života.
I ta chudá vdova mohla minout pokladnici bez povšimnutí, jít dál, říci si (logicky): Teď přece nebudu dávat do pokladnice, kdoví, co s tím ti darebáci kněží udělají a já si aspoň ještě koupím kousek chleba. Vždyť Bůh vidí, jak na tom jsem a jistě to pochopí. Ale ona to neudělala. Dala ze svého nedostatku, dala vše. Ježíš si jí všimnul, Ježíš ji velebí, chválí, dává za příklad.
Náš život s Bohem není něco navíc přidaného k našemu životu, jak to někteří vnímají. TO je náš život sám. Protože Bohu patříme a patří mu všechno, co máme.
Nedozvíme se o té ženě, chudé vdově už nic. Co bylo dál? Zemřela bez prostředků? Nebo zažila zázračné zastání? Ježíš nepodniká nic, nepoklepe jí uznale na rameno, nedá jí peníze ze svého, prostě jí viděl do srdce, viděl do těch ostatních, konstatuje, jak to je a nezasahuje.
Ve svých úvahách nezapomeňme na to, že Ježíš dal nejvíc, co mohl – svůj život. Učme se chodit světem obdobně. Chceme si tady zachránit pohodlí a komfort pro život vezdejší, nebo se naučíme obětovat už nyní něco Bohu, aby to nebylo jen formalitou či dáváním na odiv? Vždyť to nemusí být jen peníze, ale třeba udělat si čas pro úklid kostela, pro modlitbu, pro návštěvu bližního. Před námi pak stojí otázky: Co je velké a malé? Podstatné a nepodstatné? Cenné a bezcenné? Z hlediska věčnosti…
Promluva biskupa ke svátkům Všech svatých a Památce zesnulých
Mdr 3, 1-9 1 Te 4, 13-18 J 6, 37-40 Písně č. 279, 23
Prožíváme dva významné křesťanské svátky. Prvním listopadovým je svátek Mučedníků, svědků Páně. Všech svatých. Vnímáme svědectví o Bohu, který vytváří společenství, křísí i mrtvé, vysvobozuje k životu a my to vděčně můžeme přijímat a zažívat, že církev nás spojuje, propojuje. Je to dotyk nebeského království, něco povzbudivého a tolik potřebného pro nás, kteří zde zápasíme.
Druhým je Památka zesnulých. Asi je známější lidovým označením „dušičky“. Opět nastává čas, kdy každoročně vzpomínáme na naše drahé zesnulé a modlíme se za ně. Tím ctíme jejich život, posvěcujeme svůj a dáváme najevo, že vazby na základě opravdové lásky smrt nezpřetrhala. Rodiny navštěvující hřbitovy svědčí o zvýšeném zájmu společnosti, byť většina zůstává u výzdoby hrobů, aniž by za rozsvíceným světlem viděla Světlo ze Světla, Krista, toho Ukřižovaného i Vzkříšeného.
Na první pohled se může zdát zvláštní, že zrovna Vánoce a Památka zesnulých jsou nějak slaveny i těmi, kteří jinak zájem o křesťanskou víru navenek nedávají. Je pouze málo těch, kdo listopadové svátky opomenou, kdo neprokazují úctu zesnulým příbuzným, přátelům a kamarádům. Jinak jsme překvapivě svědky, jak mnozí obětují peníze na věnce, květiny, svíce, ale i na palivo do aut, aby byli nablízku i těm na vzdálenějších hřbitovech.
Pro nás, věřící, je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry: díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána. On řekl: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. A Jeho vůle je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Kdy nastane ten poslední den, kdy bude poslední soud, to nevíme.
Víme jen, že Bůh je milostivý a dokáže odpouštět i to, co my si odpustit neumíme. Že je s námi i tam, kde s námi jiní být nemohou. On po své smrti vstal z mrtvých. Tuto velikonoční událost, která vyvolává ohromení, strach i hrůzu, přijímáme jako naději pro sebe i celý svět. Je to ta radostná zprava, která nás provází při každém minutí hřbitovů, muk, kapliček i kostelů, i při každém setkání s umíráním a smrtí.
Filosof Seneca pravil, že celý lidský život je jen cestou ke smrti. Je toto syrové konstatování pravdivé? Snad potud, pokud pomineme křesťanský rozměr věčnosti, přesahu, který si připomínáme, ba víc, vyznáváme slovy: Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak, jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých. Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.
Slyšeli jsme Slovo Boží. Biblické texty nemohou zůstat jen u vzpomínek, byť by byly nejkrásnější a nejsvětlejší. Písmo svaté ukazuje dál, dopředu. Když se nad tím zamyslíme, bylo by asi opravdu tragické, kdybychom doufali jen v to, že budeme pěkně žít a skončíme jako těla bez duše, jako zubožení, ztahaní, vysílení, zchátralí.
Bůh nás měl v mysli ještě dříve, než jsme se narodili. Vstoupili jsme do tohoto světa malí, bezbranní a nazí, nic jsme neměli. Rodiče či někdo blízký nás oděl, nechal nás pokřtít, sytil, dával péči, lásku, výchovu, vzdělání. Sílili jsme a rostli, stali se dospělými a dá-li Pán dožijeme stáří, poznáme úbytek sil, pomoc a péči mladších a nakonec se podíváme tváří v tvář smrti.
To, že se dnes setkáváme a vzpomínáme na naše drahé zesnulé neznamená, že velebíme smrt a zůstáváme v zajetí smutku a pláče. Jen přijímáme život, jehož přirozenou součástí je smrt. A taky se pod zorným úhlem věčnosti díváme na svůj život zde na zemi, uvědomujeme si, že je to vzácný dar i závazek a snad i přehodnocujeme své pozemské snahy a starosti.
Na některé naše sestry a bratry už vzpomínáme jako rodina církve, bez jejich příbuzných, kteří by kvůli tomu zašli do kostela. To je na jedné straně nepříliš povzbudivé, na straně druhé oni na ně možná pamatují tak, jak umí a jak je jim to srozumitelné, jak je jim to v tuto chvíli dáno, tedy právě onou návštěvou hřbitova a důstojnou výzdobou. Je to málo, nebo moc?
Již několik dní opět můžeme sledovat takové to hemžení na hřbitovech. Je to dle mého taky pohled na ty, kdo hledají. Hledají, jak uctít své předky a jak najít své místo v životě. Touží po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně. A tak se mohou přiblížit i k Tomu, který je nám všem tak nablízku a obětoval se za nás. Možná se hlouběji zamyslí nad tím, co znamená kříž nebo kalich s křížem na pomníku.
Víme, že žijeme v tomto světě, že tady k našemu životu patří i věci smutné jako bolest, smrt, odloučení. Zde máme svou víru osvědčit. Neklademe do tohoto světa a života svou veškerou naději. Máme jednu jistotu, že pravý domov je u Boha. Že po všem bloudění se vrátíme k Bohu, k Otci. Tak Ježíš promlouvá k učedníkům: Jdu k Otci. Nestavěl se k vlastnímu utrpení nějak heroicky, jako někteří antičtí hrdinové, ani nevyhýbal se kříži. Přijal ho s pokorou a nám řekl: Jdu k Otci, abych vám připravil místo…
Právě s tímto vědomím „připraveného místa u Boha“ bychom i my měli přijímat trápení a bolesti života. Jedině naděje na život věčný s Bohem nás může přivést k pokoře, ke statečnému přijímání a vyrovnávání se s těžkostmi života i smrtí. Jak praví starodávná kniha Moudrosti. Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji. Kéž je nám i toto slovo útěchou.
Pane, děkujeme ti za všechny, skrze které jsme i my mohli zaslechnout tvůj hlas a uslyšet tvé slovo. Děkujeme ti za všechny, kteří nám právě skrze svou oběť a smrt ukázali k věčnému životu. Uč nás dále předávat to nejcennější, co jsme od tebe přijali, poselství víry, lásky a naděje.
Amen.
