Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

K výsledkům sčítání lidu

Ve čtvrtek 13. ledna 2022 byly zveřejněny výsledky Sčítání lidu, které se uskutečnilo na jaře minulého roku. Byla tam i otázka na víru lidí, která se zodpovídala nepovinně. Z celkového počtu 10 524 167 obyvatel odpovědělo 1 374 285, že jsou věřící a zároveň se přihlásilo k některé z církví. K Církvi československé husitské se přihlásilo 23 610 věřících. Je tak na třetím místě. Oproti stavu z roku 2011 (39 229) tedy opět došlo k poklesu.

Rád bych poděkoval i těm, kteří se v tomto sčítání přiznali k Církvi československé husitské a dali najevo, že je jejich duchovním domovem. Především ale děkuji všem, kteří se modlí, navštěvují bohoslužby a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí se snaží žít svůj (duchovní) život dle Božích přikázání. Ze své zkušenosti jsem si ověřil pravdivost rčení, že „kdo se nemodlí pravidelně, nemodlí se ani nepravidelně“. Děkuji těm, kdo nejsou lhostejní a nemyslí jen v termínech úspěchu, zisku, prospěchu apod., jak nám vštěpuje doba. Děkuji těm, kdo nemyslí jen na to, jak si zařídit své domy, zahrady a myslí také na to, aby pěkně a důstojně vypadal i „jejich“ kostel, fara a zahrada. Děkuji těm, kdo jsou ochotni obětovat něco ze svého času i peněz a přijdou např. uklidit kostel, zamést listí, sníh, poptají se, jestli mohou něčím přispět a pomoci. Těm, kdo vyhlásí sbírku pro potřebné, navštíví nemocné, osamělé, zorganizují dětský tábor či setkání mládeže. Děkuji za činy smíření, slova pokoje, ohleduplnost a vzájemnost.

Pokud někdo vnímá církev jen jako instituci, jde o mylný dojem. To doufám vyplývá z předcházejících řádků. Víru nikdy nevměstnáme do čísel. Její hloubka je nespočitatelná, setkáváme se s tajemstvím, které nás proniká, přesahuje, nemůžeme a neumíme to organizačně navodit. Můžeme se však společně modlit, žít podle křesťanských zásad, vyjít vstříc. Být s Bohem a být spolu.

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!

Tomáš Chytil, olomoucký biskup CČSH

Gn 1, 1-5 2 K 13, 11-13 J 1,29-34 Písně č. 6, 165, 261, 312, 194

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.  To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já.  Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“

Promluva ze dne 8. ledna 2022 ke 102 letům CČSH

Chrám sv. Mikuláše v Praze

Sestry a bratři, vážení a milí kolegové, hosté z ekumeny, jsou za námi hlavní vánoční svátky, vstoupili jsme do nového kalendářního roku a dnes máme možnost se setkat na památném místě v památný den, abychom si připomněli, že 8. ledna 1920 vznikla Církev československá, později s přívlastkem husitská. To ovšem není jen památeční událost a dnes nejde o vzpomínkový akt.

Měl a má důsledky. My jako věřící křesťané v této církvi Kristově můžeme říci, že se nám dostalo velikého Božího milosrdenství. Projevilo se i tak, že jsme součástí církve, naučili jsme se v ní modlit, uvažovat v základních křesťanských pojmech, přijali jsme a přijímáme svátosti, neseme břemena jedni druhých a chválíme Boha za vše, co nám dal a dává. Především bychom měli zakoušet radostnou vděčnost.

Otevřeli jsme Písmo svaté hned na počátku, kde čteme příběh o stvoření světa i člověka. Kolikrát už jsme jej četli? Myslíme si, že to dobře známe. S velikým chvěním přistupuji k řádkům, kde se píše o světle a tmě. Napadá mě, že mohlo být vše jinak. Jak moc byla svázána církev dualistickým viděním, hrou protikladů, která přináší napětí, ale i rozšiřuje obzor a nepřestává překvapovat? Tolik tajemství, tolik otázek při stvoření světa a člověka! Čteme a vnímáme ten přesah. Že je svět, že jsme my, že žijeme a umíráme. Kam jsme dospěli se svým poznáním? Plného vysvětlení jsme se nedopracovali, jen vnímáme příslib naděje, že je to dobře připraveno a uděláno. Jsme součástí Božího plánu spásy.

Kořeny, začátky jsou důležité. Taktéž iniciační obřady. Lidé se vracejí tam, odkud pocházejí, kde vyrůstali, s nostalgií a něhou vzpomínají na postavy z mládí. I církev si pravidelně připomíná své počátky. Ale je otázkou, co je vlastně oním počátkem. Zda můžeme velkoryse hovořit již o stvoření Adama, který se vydal na svou pouť, nebo o vyjití Božího lidu v příbězích praotců, anebo se upneme na svatodušní svátky a vylití svatého Ducha? Nebo opět vzpomeneme na Vánoce 1919, kdy návštěvníci chrámů mohli uslyšet mši v českém jazyce a otcové zakladatelé odvážně vyšli neprošlapanou cestou? Všimněme si ale, že vždy jde o to setkat se s oslovením, s mocí uvádějící náš život do znepokojení, do pohybu víry. Protože tato moc přesahuje vše, co máme v rukou, protože ji zakoušíme jako svůj přesah, říkáme, že jde o Boží působení v tomto světě.

Bůh neopouští svůj lid. Dává mu dokonce v tajemství vtělení svého Syna, Ježíše Krista. V Duchu svatém se zrodila víra, že to, co přinesl, má pro lidský život význam. Ze zmatených a bázlivých učedníků se stali vyznavači nového života; odpuštění, odmocnění zla a násilí, budoucnosti lásky.

Církev je bytí s Bohem a bytí spolu. Těch, kteří se nechali pokřtít, vzdělávají se v apoštolském učení, žijí ve společenství sester a bratří, modlí se. Jsou plní svaté bázně, svorní, přijímají svátosti. Z toho vyplývá radost, upřímnost srdcí, chvála a čest Pánu. Tak vyrostla a žije církev… Pro tento silný prožitek máme být neustále otevřeni, abychom mohli vyznat to, co Jan Křtitel: Ježíš je Syn Boží, nebo jinak, že Ježíš je Pán. Dostali jsme totiž díky církvi velikou výsadu – své životy zasvětit Bohu.

Nechci být ale příliš sentimentální a nostalgický. Jen chci poukázat na to, že Písmo svaté hovoří o společenství víry, o smlouvě mezi Bohem a člověkem a my jsme toho pokračující součástí. Nastavené je to dobře, ale je tu nevyzpytatelný a nepředvídatelný element, otazník: člověk. A chceme-li dnes být upřímní, pak také musíme doznat, že není vždy snadné dostát křesťanským ideálům, že se více či méně úspěšně pasujeme s pokušeními doby, dnes s lhostejností, individualizací, atomizací společnosti a že si sami někdy vykládáme věci tak, aby se nám hodily a aby to moc nebolelo.

Mám na mysli i naše, eufemisticky řečeno, ne zcela optimální vztahy v manželstvích, rodinách a kolikrát právě i v náboženských obcích. Při pozornější četbě Nového zákona však zjistíme, že nejde o nic nového pod sluncem. Apoštol Pavel by mohl vyprávět. Nabízí slova napomenutí i povzbuzení. Poukazuje na pře, ale staví se proti nenávisti, ví o různosti a přece zdůrazňuje, jak je podstatné být spolu na jediném základě, jímž je Kristus.

Z 2. listu Korintským jsme slyšeli konec, závěrečné vzkazy a pozdrav, co v každém slušném dopise být mají a většinou jsou. I tam je propast tajemství. Ale jinak. Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se… buďte jednomyslní, pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. A jinde zase mluví o větší lásce, vnímavosti a modlí se za to, aby lidé byli ryzí a bezúhonní. Těmito cestami – když si začneme všímat druhých, když si budeme navzájem naslouchat, když přijmeme jeden druhého, nebudeme se nad druhé vyvyšovat, myslet si, že „máme patent na pravdu“, poznáme Boha – zakusíme ho. A víc: poznáme, že on je v nás a my v něm.

Veliká výročí většinou nutí bilancovat a slavit. Není žádnou ostudou přiznat si slabost a zranitelnost. I církev vzpomíná na to, co už všechno prožila. Na co může vzpomínat s hrdostí, někdy také se zármutkem ze selhání před nebeským Otcem. Byly zkoušky, ve kterých jsme neobstáli. A stále zápasíme. Jsme křehcí, ale pod Boží milostí. Trefně to vyjádřil teolog Tomáš Halík: Kdybych potkal církev evangelicky chudou, naplněnou pokorou a svatostí všech svých údů, nedávající nikomu v ničem příčinu k pohoršení, ano, onu nevěstu krásnou, „církev svatou, slavnou bez poskvrny“ o níž čteme v Písmu (Ef 5,27) uznal bych, že se tentokrát v ďáblově maskérně ještě více snažili. „Kde jsou tvé rány?“ zeptal bych se…

Na druhou stranu máme radost z věcí, kdy jsme před Bohem obstáli, přispěli k jeho cti a slávě a stali se svědky jeho svatého Slova.

Před několika lety obletěla o Vánocích naši zem písnička nazpívaná Václavem Neckářem Půlnoční. Všude ji denně hráli. Zalíbila se, protože jednoduchá melodie o pár tónech se vryla do paměti a prostá slova se snadno vybavila. Je tam také: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma… Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát! I takto se dá modlit, v tom poznáváme touhu po Bohu, který nezatracuje, neopouští, ale laskavě a velkoryse miluje.

My věříme, sestry a bratři, v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Hospodin je Bůh plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Nepřeje si záhubu těch, které pozval na cestu svědectví, na cestu lásky a služby. Volá k pokání a k odvratu od všech nepravých věcí a k obnově srdce a ducha. Vezme-li církev toto Boží napomenutí vážně, půjde-li cestou služby, jako šel její Pán, bude žít. Tehdy jde totiž vskutku o opravdovou slavnost.

Neříká nám Písmo, že ve tmě svítí světlo a tma je nepohltila? I v nás je toto světlo, jen ho objevit, aby ho přibývalo. Spoléháme na své úspěchy, znalosti, dovednosti, nebo na evangelium milosti? Bůh nás přesto přijímá, zve a vše je v jeho rukou. To nám zaslibuje v Ježíši Kristu – a my jeho zaslíbení můžeme věřit. Do budoucnosti hledíme s naději a prosíme, aby nám Bůh dal svou milost a požehnání. Amen.

NOCI TMAVÁ, USTUP ZPÁTKY

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

Sestry a bratři, zdravím Vás v čase, kdy se pomalu blíží konec kalendářního roku 2021. Pro křesťany nejde jen o nákupní horečku, aby na Vánoce bylo všeho dost, ani o plánování, kde a s kým strávíme Silvestra. Samozřejmě se nás to dotýká, protože nejsme sektou, abychom někde v odloučení a snad i v pohrdání zpřetrhali vazby s pozemšťany, ale jsme církví Kristovou a máme do tohoto světa vnášet světlo (Mt 5,14.16).

Zní to hezky, ale umíme to? Je naše počínání opravdu možno nazvat službou v tomto slova smyslu? Co ještě se musí stát, abychom si uvědomili zodpovědnost za svůj život, za své blízké i vzdálenější? Tím trochu narážím na kající rys adventního období a kladu otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, možná právě v prosincových dnech. Zažili jsme mnoho neobvyklého, nevyzpytatelného, poznamenala nás všeobecná nejistota i naštvanost, a přece když se v ještě neskončeném roce ohlížím, „z duše tryskne vděčná píseň.“

Tyto dny jsou krátké, tmavé noci převažují. Což o to, s tím si my, lidé 21. století dokážeme dobře poradit. Osvětlili jsme kde co. Nepochybuji o tom, že na náměstích budou svítit statné stromy, pouliční lampy, chalupy a vily budou ověnčeny blikajícími řetězy a zářícími hvězdami, vločkami či zvonky. Těžko by někdo při pohledu na množství pozlátek uvěřil, že skokově podražily ceny energií. Někteří ale podlehli dojmu, že toto je standard a musí to být. A teprve tehdy, když bychom si třpyt a lesk nemohli dovolit, bylo by něco špatně.

Mám dojem, hraničící s jistotou, že o pěkném venkovním nasvícení advent ani Vánoce nejsou. Biblické texty, kterými se i letos budeme zabývat, odhalují různé pošetilosti, nevěry lidu Božího jako celku, ocitnuvšího se pod tlakem a restrikcemi, ale poukazují jasně na zaslíbenou naději, pomyslné světélko v temnotách, nesené starozákonními proroky. Mezi ně řadíme v posledku postavu Jana Křtitele a pak následují po vzoru Krista další a další stateční, věrní a zbožní svědkové, kteří si zachovají bázeň před Hospodinem a čisté srdce. Dílo spasení je pro všechen lid, ale jen díky těm, kteří ještě věří, očekávají a nezabalili to. Díky těm, kteří se kají a litují. Statečně pomáhají okolnostem navzdory vyvádět z temnot klamných sítí. Ale statečností může být jak odvážný čin, tak jindy setrvání v tichu a na modlitbách. Umíme rozlišovat? Prosíme o tento dar? Víme, kdy být aktivní a kdy zase pasivní?

Jiří VI. na Vánoce 1939 v rozhlasovém projevu, „kdy se svět chvěl“, prohlásil: „Řekl jsem muži, který stál v bráně roku: ,Dej mi světlo, abych mohl bezpečně vstoupit do neznáma…‘ On mi však odpověděl: ,Jdi do temnoty a vlož svou ruku do Boží ruky. To pro Tebe bude lepší.“ Neznám moudřejší doporučení (srov. Iz 50,10).

Rozumím tomu, že je složité se s důvěrou odevzdat a nechat se vést. Vždyť přece vládnou ti, kdo mají moc, řídí běh událostí nebo si to aspoň myslí, jsou „u toho“, otáčejí kormidlem dějin. Taky si rádi hrají se slovy. Přesto. Postavme se obavám, nejistotám a pokušením všeho druhu. Pojďme, prosím, převzít štafetu od služebnic a služebníků, kteří již před dávnými časy pochopili, že snaha o dokonalost znamená zachovávat přikázání, zápasit s tvrdostí vlastního srdce a nechat do něj proniknout paprsky Božího světla. Tento svět potřebuje evangelium, poselství přinášející pokoj, radost a naději.

Věřím tomu, že máme dary a příležitosti, abychom se osvědčili a byli nápomocni vnášet do svého okolí vše, co zahrnuje sousloví Boží láska. Pak ustoupí tma v nás i kolem nás a dny nám dané budou hřejivější a krásnější. Proto prosíme: Zůstaň s námi přes den celý, žehnej nám, ó Spasiteli!

S přáním pokojného a požehnaného času adventního

Olomouc, 26. 11. L.P. 2021 Tomáš Chytil, biskup

Jan Konzal

(15. května 1935 – 16. listopadu 2021)

Roku 1968 se oženil s Magdalenou Mazancovou. V březnu 1972 byl tajně vysvěcen na jáhna, v květnu 1972 na kněze a o deset let později ve svém pražském panelákovém bytě na biskupa.

Svou službu pak vykonával v takzvané skryté (podzemní) církvi a to velmi civilně. Nepoužíval žádné charakteristické insignie – biskupskou mitru, berlu, ba ani prsten. O to intenzivněji se ale věnoval duchovní praxi, pořádal vzdělávací kurzy a publikoval pod pseudonymy Karel Malý a Karl Klein. Po roce 1989 nepřistoupil na tzv. podmínečné svěcení.

Na sklonku 20. století odpověděl na otázku, „jaký sen sní o církvi 21. století“, takto:

Za prvé bych byl rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří.

Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost.

Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří.

Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží.

Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce.

Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda.

A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou „jistotu“ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.

Obec Velký Týnec poskytl ze svého rozpočtu dotaci Náboženské obci CČSH ve Velkém Týnci ve výši 100.000 Kč na rok 2021

Dvě chudé vdovy a my

1 Kr 17, 10-16 Žd 9, 24-28 Mk 12, 38-44 Písně č. 77, 268

Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

Velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo.

(Sv. Ambrož)

Je to vždycky tak silné a zajímavé téma, když máme v kostele hovořit o chudé vdově, která dala dva haléře a přitom jí už nic nezbylo. Zvláště když předtím slyšíme o podivných služebnících Božích, kteří si ze své zbožnosti vytvořili pěkné živobytí. Tak by bylo asi nejlepší odsoudit učitele zákona, pochválit vdovu a těšit se na vše, co pěkného nám život přináší, třeba z kaldounu a svatomartinské husy.

Ty vdovy jsou vlastně dvě. Hmotné zajištění v té či oné době zajišťoval muž, ony byly bez něj, takže v provizoriu a bez zastání. Jedna vdova už neměla nic než na jedno jídlo, druhá odevzdala poslední peníze do chrámové pokladnice. Co je mohlo čekat? Starozákonní odpovídá: Najíme se a zemřeme. Ani si to dnes nedovedeme představit. My se přece najíme a i kdybychom nějaký čas hladověli, tak se pak zase najíme. No a mít poslední peníze, tak je určitě nebudeme házet do chrámové pokladnice, protože takhle se se životem hazardovat nedá. I když jedno přísloví říká: Kdo neriskuje, hazarduje se životem.

Je riskantní vsadit svůj život na Boha? Možná je to nejrozumnější rozhodnutí, které tady můžeme učinit. Ale něco v nás se tomu příčí. Ježíš ukazuje na dva způsoby dávání. Boháče, kteří dávají mnoho, aby je docenili lidé. A vdovu, která skrytě dává pro Boha. Učedníci by pravděpodobně obojí přehlédli a nevěnovali tomu pozornost, protože my vždycky máme na očích ty, kteří dávají hodně a nevšímáme si ubožáků, protože je to pohodlnější. Tak přehlížíme Boha. Ale on se dívá a vidí. Ježíš naposledy v Markově evangeliu svolává učedníky, aby jim řekl něco k této situaci. Jemu se blíží smrt na kříži. Bůh dal všechno, dal svého Syna. A Písmo ke konci tohoto církevního roku připomíná Boží soud. Vše ve světě i v církvi proniká Ježíšův spravedlivý pohled. On rozpoznává vše, co je povrchní, co je jen „na oko“, i co je upřímné, hluboké, co vyvěrá z pravé důvěry lidského srdce. Lidé snadno podlehnou zdání a klamu. Můžeme se nechal oslnit něčím vnějším. Ale Bůh se dívá jinak. A dívá se i na chrámy, kostely, kaple…

Chudá vdova měla svým chováním, způsobem jednání tolik z Krista a byla mu tak podobná! Jak to, že dala víc než všichni ostatní? Protože velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo. Někdy, když jde do tuhého, mohou peníze významně pomoci, někdy jsou úplně bezcenné a jedno jsi-li boháč nebo ubožák… Peníze mohou dojít. Tehdy můžeme přeřadit na jiný způsobem myšlení a chování a můžeme dát něco ze sebe, nebo sebe samotné. Vždycky má co dát ten, kdo je ochoten dát sebe. Nasadit se, pomodlit, účinně pomoci.

Chudá vdova jedná tak nerozumně! Je to šílené, přímo nezodpovědné, nenormální, vždyť ona se plně odevzdala Bohu. Nezbylo nic než víra. Vzdáleně mi to připomíná, jak jsme před léty začínali s živým betlémem. Nejprve nápad, potom těžká nedůvěra v tento projekt. Někteří si řekli, že nemá smysl se do něčeho takového pouštět. Byli rozumní a viděli šance uspět po svém.

My jsme tady s br. předsedou chodili s nápadem živého betléma v hlavě okolo kostela, přemýšleli, kam jej umístíme – neměli jsme ani betlém, ani zvířata, hudbu, tolik toho bylo nejasného. Jen víra, že to je bohulibá věc, nás nesla dál a přenesla přes tu propast nejistot. Z Polanky dodali dřevěný skelet, z Bělé ovečky, ze Studénky aktéry a našli se lidé, kteří vzali za své pořadatelství a pohoštění. Dobrá vůle nakonec zvítězila, jen vrásek některým přibylo. Ale Bůh si přeje, aby lidé viděli smysl Vánoc. On daroval tolik, cele a beze zbytku, tak proč my bychom nemohli dát něco ze svého přebytku? Bohu se líbí, když se lidé dokážou spojit a něco obětovat. Nejde totiž jen o peníze. Jde o vztahy mezi námi a především o vztah s Bohem.

Někteří ale zůstávají na formální bázi. Třebas i přijdou do kostela, pomodlí se, ale duchem jsou víceméně neúčastní. Hlavně, aby to moc nestálo, do košíku dvacku, bohoslužby do hodiny – a aby farář zas něco nevymýšlel.

Učme se upřímně a opravdově navazovat svůj vztah s Bohem. Protože jen on se o nás může postarat. Dávejme ze zbytku svého času, ze zbytku svých sil, ze zbytku pozornosti. Dávejme ze svého nedostatku, protože to je projev lásky a důvěry. Lidé někdy dávají Bohu naoko mnoho. Dávají ledacos. A diví se, že nejedná. Možná proto, že vším tím, co jsme mu nedali, mu dáváme najevo, že s ním zase tolik nepočítáme.

Pamatuji si i na člověka, který zde určitý čas navštěvoval bohoslužby a vždy zůstával nesměle stát vzadu. Díval jsem se na něj, velice rád na něj vzpomínám, před několika lety zemřel, jako na někoho, kdo dokázal vejít do Božího domu, naslouchat a modlit se. Jsou takoví, kteří řeknou: Do kostela nejdu, on by spadnul pod těmi mými hříchy. Ještě se to nikdy nestalo. Zůstávají venku, míjejí tento posvátný prostor a jdou dál svým životem. Věřím, že tento náš bratr vešel do života.

I ta chudá vdova mohla minout pokladnici bez povšimnutí, jít dál, říci si (logicky): Teď přece nebudu dávat do pokladnice, kdoví, co s tím ti darebáci kněží udělají a já si aspoň ještě koupím kousek chleba. Vždyť Bůh vidí, jak na tom jsem a jistě to pochopí. Ale ona to neudělala. Dala ze svého nedostatku, dala vše. Ježíš si jí všimnul, Ježíš ji velebí, chválí, dává za příklad.

Náš život s Bohem není něco navíc přidaného k našemu životu, jak to někteří vnímají. TO je náš život sám. Protože Bohu patříme a patří mu všechno, co máme.

Nedozvíme se o té ženě, chudé vdově už nic. Co bylo dál? Zemřela bez prostředků? Nebo zažila zázračné zastání? Ježíš nepodniká nic, nepoklepe jí uznale na rameno, nedá jí peníze ze svého, prostě jí viděl do srdce, viděl do těch ostatních, konstatuje, jak to je a nezasahuje.

Ve svých úvahách nezapomeňme na to, že Ježíš dal nejvíc, co mohl – svůj život. Učme se chodit světem obdobně. Chceme si tady zachránit pohodlí a komfort pro život vezdejší, nebo se naučíme obětovat už nyní něco Bohu, aby to nebylo jen formalitou či dáváním na odiv? Vždyť to nemusí být jen peníze, ale třeba udělat si čas pro úklid kostela, pro modlitbu, pro návštěvu bližního. Před námi pak stojí otázky: Co je velké a malé? Podstatné a nepodstatné? Cenné a bezcenné? Z hlediska věčnosti…