Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Modlitby na prázdniny

Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.

(Žalm 34, 1-2)

Prosíme za všechny, kteří jsou upracovaní a potřebují odpočinek; uchraň je od nehody a nebezpečí, ať prožijí krásné dny a spokojeni se vrátí domů. Pane, smiluj se.

Za ty, kteří nemohou jet na dovolenou, protože jsou příliš staří nebo nemocní nebo prostě nemají dost peněz; dej, ať oni i my poznáme, že život může být naplněný, i když přání zůstanou nesplněna.

Přijď na pomoc všem, kteří brání svoji vlast před válečnými útoky, a ochraň naši zemi před hrůzami války.

Prosíme, aby se v našem společenství cítil dobře každý, kdo k nám přijde.

Prosme o odvahu svědčit o své víře druhým lidem.

Prosme o vodu pro naši zemi a prosme o požehnání letošní úrodě.

Abychom za Mariino mateřství, které bylo nad každé požehnáno a vyvoleno, s uctivostí děkovali, modleme se k Hospodinu.

Za naše sbory, domy modlitby, naše duchovní domov, ať i nadále slouží věřícím k setkání s Tebou. Ochraňuj náš stánek a všechny, kdo do něj s důvěrou vcházejí a obracejí se k Tobě.

Všem, kdo v našem společenství slaví v měsících červenci a srpnu narozeniny, vyprošujeme zdraví, štěstí, radost, Boží pokoj a požehnání!

Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

„Napij se tam, kde pije kůň. Kůň špatnou vodu nebude nikdy pít. Ustel si tam, kde leží kočka. Jez ovoce, kterého se dotkli červi. Neboj se hub, na kterých sedí mušky. Zasaď strom, kde krtek krtince vytvoří. Postav dům na místě, kde se had na slunci vyhřívá. Studnu kopej tam, kde si pták hnízdo v horku postaví. Vstávej a uléhej se slepicemi a budeš mít zlaté zrno dne. Jez více zeleného, budeš mít silné nohy a odolné srdce. Plavej častěji a budeš se cítit na zemi jako ryba ve vodě. Častěji pozoruj oblohu a nehleď pod nohy a tvoje myšlenky budou jasné a světlé. Více mlč, hovoř méně a v tvé duši zavládne pokoj.“

sv. Serafim Sarovský

MODLITBA NA PRÁZDNINY

Jsem šťastný, mám volno. Čas pro sebe, čas pro tebe.

Očekávám mnoho – slunce, oblaka, vítr, vodu, dálky, přátele.

Otevři mi oči pro krásu svého světa, dej mi pozorný sluch pro hlas stvoření.

Děkuji ti za ty dny volnosti. Dej, ať nasbírám sílu, abych byl laskavější.

Setkám se s lidmi blízkými i cizími, děkuji ti a prosím tě, abych jim dovedl naslouchat,

abych se přiblížil jim i jejich světu, abych jim porozuměl, neboť mám čas.

Dej mi slova a činy, které dávají radost.

Na všech cestách ať je se mnou tvá láska. Dej, ať se vrátím domů bohatý zkušenostmi a novou silou. Amen.

Alfonso Pereira: Myšlenky a modlitby (Zvon, 1991)

KAREL FARSKÝ (26. 7. 1880 – 12. 6. 1927)

První patriarcha Církve československé husitské

Tisíc let zrazujeme se duchovně, zadávajíce se cizímu zajetí pod jménem náboženství.

Ježíš nepřišel měnit řád přírody, ale srdce lidské.

Život je založen ne na hlučném násilí, nýbrž na tiché práci vzdělanostní, kulturní.

Žít znamená být užitečný a prospěšný.

Silnější je věčný zákon boží, zákon životního vývoje, který proniká myšlenkami ducha.

Hlavní snahou křesťanství je povznésti život lidský

z víru vášní živočišných.

A nemáme za to, že staneme se dobrými a lepšími hrůzou z Boha, nýbrž láskou.

Nechceme nic víc a nic míň, než býti dobří

a v dobrém silní.

K výchově křesťanské osobnosti náleží i životní opravdovost.

Kristus se nějakou dobu po svém vzkříšení zjevoval učedníkům, čtyřicátého dne pak odchází do nebe, to je svátek Nanebevstoupení a padesátého dne, o Letnicích, svým učedníkům sesílá svatého Ducha. Učedníci se stávají dospělými a připravenými zvěstovat veliké skutky Boží a získávat pro Boží věc další a další učedníky.

Padesátý den po ukřižování byl učedníkům seslán Duch svatý. Dává církvi život, výraz, neustálou obnovu. V tom prvním čtení ze Skutků apoštolských slyšíme, jak to tehdy bylo. Byli pospolu, shromážděni na jednom místě. To je důležité. Být spolu. Jako církev. Ochotní se setkávat, poznávat, prohlubovat vztahy. Píše se také, že se modlili, lámali chléb, dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem a byli milí všemu lidu. Jsou to krásná slova a bylo by krásné zažívat to tak i dnes. Duch svatý byl lidem, nám všem, dán, abychom se nebáli, abychom byli svobodní.

Dnes je tu problém, že se lidé obávají zdražování, nemocí, válek, chybí jim zakotvení, opravdový domov. Slovy komentátora: „Chybí nám střed. Pohodlné území někde „mezi“, kde lidé žijí spolu, nikoli na dohled. Kde můžete mluvit s ostatními, aniž byste museli křičet. Kde se dají udělat někdy dva kroky doleva a jindy dva kroky doprava, případně dozadu nebo dopředu, a neznamená to, že se zřítíte do propasti nebo vyklidíte pozici… Svět se kvůli tomu stává víc černobílým… Je třeba být buď PRO, nebo PROTI, a kdo by snad váhal, nebo chtěl být TROCHU PRO, případně TROCHU PROTI, tomu hned názorová policie vysvětlí, že to je PŘECE nemožné…“

Toto zhodnocení společnosti mi dost připomíná i kolikrát vztahy v církvi, proto pokračujme a vzpomeňme, jak přichází Kristus k zastrašeným učedníkům. Myslím si, že je to především veliká láska, která prochází zavřenými dveřmi. Láska, která chce být s nimi i když vše vypadá, že je ztraceno. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Janovo evangelium podává na rozdíl od Skutků apoštolských ještě jiný obraz o působení Ducha. Zcela střízlivě a věcně se tu prolamuje uzavřenost, sesílá radost a chce, aby byla dále sdílena.

Bůh se ovšem prokazuje nejen velikými a podivuhodnými činy, ale i malými, každodenními, které my už jsme si zvykli považovat za zcela normální, běžné, a proto všední. Nejlepším příkladem je Kristus. Udělal tolik velikých věcí, tolik znamení a přece se kolikrát omezil na minimální akci, minimum slov, ovšem se stejným účinkem. Někdy se jen jemně a přece zásadně dotkl srdce člověka. Jistě si vybavíme příběh o cizoložnici. Šlo tam o smrt té ženy. Bez teatrálních gest vyřkl Ježíš jen: Kdo z vás je bez hříchu první hoď na ni kamenem. Několik slov a jak veliké vítězství ducha nad lidskou bezcitností! Nebo ten dnešní evangelní příběh, kdy Ježíš říká do strachu a zmaru učedníků: Pokoj vám. Co činí člověka člověkem je ono vítězství ducha. Stačí málo a stane se mnoho. Když člověk upřímně vyzná své hříchy, když je schopen ze srdce říci: Odpouštím ti. Nebo miluji tě. Několik slov, které mění vše. Vidíme tedy, že Duch Boží se projevuje v nezměřitelné velikosti, někdy navenek velmi nápadně, i když neočekávaně, ale i v nenápadnosti, v intimním společenství Boha s člověkem, to je v modlitbě či vyznání, i ve vztahu mezi lidmi.

Ve Starém zákoně čteme taktéž o obou působeních Boží síly a milosti. Když se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, ten si může zout tak maximálně opánky a silně zakoušet bázeň ze svatého místa. Izraelci mají tak nahnáno, že jej pověří, aby byl prostředníkem, jinak by zemřeli při pohledu tváří v tvář. Mojžíš se Hospodinovi dívá tak na záda. Elijáš s Elíšou ovšem ve zvláštní perikopě zakusí, co je to projít ohněm. Jeden pak je nanebevzat ve voze s ohnivými koly, druhý je pověřen ve stejné síle a moci jako předchůdce být Božím mužem. Vzpomeňme na ohnivé jazyky, které spočinuly na apoštolech. A není to právě 1. Královská, která hovoří takto: A hle, Hospodin se tudy ubírá před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný…

Myslím, že tím Bible říká, abychom nedoufali v přítomnost Hospodinovu automaticky v nějakém přírodním znamení, ale že on sám si vybere v daný čas a na onom místě nejvhodnější způsob a pak se budou dít věci. A taky, že je to On sám, kdo přichází, kdy chce a kam chce. Na druhou stranu člověk má být v tu chvíli k dispozici, otevřen, bojím se říci slovo připraven.

Letnice ve Skutcích mají svou sílu, důsledkem bylo přijetí křtu mnoha lidí a takto vznik církve. Dodnes se mnozí nechávají tímto textem inspirovat a otevírat se cíleně působení sv. Ducha, snaží se dostat do vytržení, navodit onen stav naprostého pohlcení svatým Duchem a chtějí takto chválit a oslavovat svého Pána.

My v naší církvi také vzýváme Ducha svatého, ale nečiníme to zase tak okázale a za doprovodu pohybů těla, je to spíše záležitost mírná, vnitřní. Někdy si v těch kalných církevních vodách posteskneme po takovémto hukotu, po něčem, co by probudilo a oživilo církev, co by dodalo sílu, milost a obnovilo víru, naději a lásku. Toužíme někdy v církvi po takové ohromující síle, po velikých a extatických zážitcích, které ovšem neumíme a nemůžeme navodit. Je určitě zvláštní něco takového prožít, něco co opravdu člověk neovlivní a přitom je toho součástí. Jak jsem říkal, někteří své prožívání víry zakládají právě na tomto vytržení. Ale často se stává, že je-li něco takového velikého, přesahujícího a mocného, tak to také rychle odezní a člověk zůstává nezměněn, očekává zase jen zásah zvenčí.

Tady stojí určitě za připomenutí, že tato síla Ducha sv. se na učednících podepsala zcela nevratně, zásadně a osudově. Když na ně Duch Svatý sestoupil, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení, to už nebyli ti ustrašení apoštolové za zavřenými dveřmi ve večeřadle, ale s odvahou šli a hlásali Krista. A položili za to i život. K tomuto velikému zážitku, ze kterého žili už pořád, přidali ještě další, zázračné skutky, ale zejména celý život zformovali a nasměrovali pro službu církvi Kristově. Pro život, který tvoří také chvíle tiché modlitby, osobního sebezapření, oběti, pro život, který nakonec povede k mučednické smrti.

Duch svatý znamená pohyb, život, přirovnává se k větru, k dešti, ke slunečním paprskům. V podání Skutků apoštolských je prvotním darem schopnost porozumění, pochopení. Všichni slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích! Janovo evangelium zase hovoří o Ježíši, který přináší pokoj a vdechl učedníkům Ducha, aby mohli odpouštět hříchy. Právě nalézat cestu porozumění mezi všemi lidmi, přinášet pokoj do našich vztahů je známkou určité duchovní vyspělosti. Ne náhodou je také Duch svatý znázorňován jako holubice, symbol míru a pokoje, symbol naděje, která nikdy neumírá, symbol čistoty a Boží přítomnosti.

Kéž naší církví a našimi životy vane Duch lásky a pokoje, ať přijaté dary a milosti dokážeme naplňovat jako Boží děti, které si uvědomují, že trpíme-li spolu s Kristem, budeme spolu s ním účastni i Boží slávy. Z této víry jsme živi pro dnešek i pro věčnost.

Amen.