Tradiční Velikonoční beránek – pro tělo

Recept na dvoulitrovou dvoudílnou formu:

300 g polohrubé mouky

5 vajec, žloutky a bílky zvlášť + 2 celá vejce

250 g krupicového cukru, 1 sáček vanilkového cukru

šťáva a jemně nastrouhaná kúra z půlky citronu

máslo na vymazání formy, strouhanka na vysypání, cukr na posypání (čokopoleva)

Formu důkladně vymažte změklým máslem a vysypte trochou mouky. Vejce a žloutky vyšlehejte v míse se dvěma cukry do světlé pěny, přidejte citronovou kůru i šťávu. V jiné nádobě vyšlehejte do tuha sníh z bílků a špetky soli a střídavě s moukou opatrně vmíchejte do těsta. Těsto vlejte do „obličejové“ části formy, asi půl centimetru pod okraj a vložte do trouby předehřáté na 200 stupňů. Pečte zhruba 35 minut, až je beránek krásně zlatý. O tom, jestli je propečený se přesvědčíte vpichem špejle – když na ní ulpí pouze vlhké drobečky, máte hotovo. Formu vyjměte z trouby a na hodinku až dvě ji přikryjte vlhkou utěrkou, až zvolna vychladne. Opatrně beránka vyklopte, posaďte na oválnou servírovací mísu, poprašte cukrem, na oči použijte rozinky nebo hřebíčky. Pokud ho polijete čokopolevou, zůstane déle vláčný.

Tradiční Velikonoční beránek – pro duši

Recept pro současnou osobu:

10-30 minut denně + účast na Bohoslužbách

touha po vnitřní obnově

víra a důvěra, sdělená lítost, prosba a poděkování

odvaha odpouštět, modlitba, soucit a otevřenost

pokora, láska na různé způsoby, radost

(sdílení)

Během postního a velikonočního období se pokusíme vytvořit prostor pro vnitřní dialog s Bohem, nejlépe v tichu (vypneme mobil, počítač i televizi, pokud nám to „závislost“ nedovolí, alespoň odejdeme z jejich dosahu). Upřímně si přiznáme své nedokonalosti a lidská selhání (závist, nepřejícnost, lačnost, povrchnost, egoismus, pomlouvačnost, závislost na ledasčem…) a nesrovnáváme se s ostatními. Poprosíme Boha za odpuštění a za posilu v boji s vlastními nedostatky. Představíme si, jak odpouštíme všem, kteří nás štvou a opět poprosíme o pomoc. Necháme v sobě kynout pocit Boží přítomnosti v našem životě a Jeho vedení. Opakujeme tak dlouho, až jsme schopni pociťovat lásku k ostatním bez rozdílu i přijímat lásku od Nebeského otce. Pokud se nám to nedaří, nekritizujeme se, ale zkoušíme další den znovu s prosbami o pomoc shůry. Když láska proudí, máme hotovo. V rámci možností prožijeme Ježíšův příběh s pomocí Bible a církevního společenství a uvědomíme si dary, které od Boha dostáváme a teď za ně dokážeme vděčně poděkovat Pokud se nám to povede – z našeho velikonočního snažení dokážeme být dlouho duchovně nasyceni a ještě dávat „ochutnat“ i těm okolo.

Nejslavnější politik?

Nemusíte souhlasit, ale řekla bych, že Pilát Pontský! Kdekterá jména mocných vládců v dějinách zapadnou nejen v mysli maturantů, ale zůstanou sevřena v historických análech a ve vzpomínkách těch vzdělanějších zůstanou spíš ti největší gauneři dějin. A že jich bylo! Mají na svědomí miliony lidských životů. Pilát je trochu odlišná kategorie. Jen jemu se podařilo to, co jiným ne. Dostal se do Vyznání víry křesťanských církví! Do Apoštolského i Nicejsko-cařihradského kréda. A nejen to. Dostal se i do přísloví a filosofických učebnic. Vzpomeňte si na jeho sarkastickou a arogantní poznámku s úsměškem řečenou v diskusi s Ježíšem: Co je pravda? Ta předznamenala dobu moderní, skeptické a relativizující filosofie, které se z horizontu myšlení vytratil transcendentální rozměr – Bůh.

Připomeňte si i jeho „mytí rukou“… když i přes jakousi svou „dobrou vůli“ osvobodit toho idealistického rabína se v konečné fázi vyhne odpovědnosti a myje si ruce. On přece za nic nemůže! Kolik takových politiků známe a i u nás doma máme! Vsadím se, že ani netuší, po kom tu zbabělou „vlastnost“ mají… Ostatně měli by si o Pilátovi přečíst nejenom, co je o něm známo z evangelií. Mnozí by tak nahlédli svou vlastní budoucnost. Jeho politický příběh se podobá tolika jiným.

Pilát byl pátým místodržitelem, prokurátorem, protektorem v Judsku v čase Ježíšova pozemského života (26 – 36 po Kr.). Nebyl moc oblíben. Snad lze pouze říct, že rád provokoval židovskou komunitu, aby pak jaksi „dával věci do pořádku“ a vysloužil si tak ostruhy u svého pána, římského císaře, krvežíznivého Tiberia. Korouhve s císařovým portrétem při pochodu do Jeruzaléma byly pro obyvatele hlubokou náboženskou urážkou a zneuctěním města. Pilát překročil meze. Řím totiž do jisté míry respektoval náboženské cítění monoteistického židovského národa. Řečeno dnešním jazykem, chtěl „klid k práci“. Sporů mezi odvahou židovského vedení a Pilátovými neústupnými reakcemi přibývalo. Přečtěte si v Bibli. Navíc židovským tetrarchou, podřízeným římské správě, byl Herodes Antipas. Ano, syn Heroda Velikého, který šel po Ježíšovi v Betlémě. Antipas byl sice římským okupantům a tudíž Pilátovi podřízen, ale zároveň si hřál svou polívčičku a na Piláta do Říma donášel. Nepřipomíná vám to něco? Není to přísně o dnešku? Pilát to dobře věděl, ale přesto…

Při tom všem o velikonocích Pilát nehrál jen prvoplánově negativní roli. Ježíš se mu opravdu zdál jako neškodný potulný kazatel, s nímž lze nezávazně diskutovat. A tak ho jako horký brambor předal Herodu Antipovi. Tomu se zase Ježíš zdál úsměvnou figurkou, a tak ho poslal zase zpátky k Pilátovi. Ať si on, Říman a okupant, špiní ruce nevinným. A Pilát ve strachu, aby nebyl shledán slabochem, udán v Římě a odvelen někam do vyhnanství, ještě navrhne davu možnost rozhodnout mezi Ježíšem i Barabáše. Dál ten příběh znáte a dál ho prožíváte každé Velikonoce.

A jak Pilát dopadl? K jeho provokacím se stavbou vodovodu za chrámové peníze (viz Lukáš 13) přibyl i zásah proti pouti Samařanů na horu Garizím a další krveprolití. Přišel čas účtování. Byl povolán do Říma vydat počet ze svého díla. Jeho ochránce Tiberius mezitím zemřel a Pilát – zbaven konexí – byl vypovězen do vyhnanství v jižní Francii, do jakéhosi trestného místa pro nepohodlné politiky.

Legenda praví, že r. 37 spáchal sebevraždu, jeho tělo hodili do Tibery a protože se stále rozvodňovala, převezli jeho mrtvolu do neprostupných severských krajin, do dnešního Švýcarska, kde se po něm dodnes jmenuje jezero, na němž bývají veliké bouře (viz Biblický slovník). To jsou osudy! Jen číst Bibli a dohlédnout důsledky lidských činů. Ale to znamená být lepšími žáky učitelky Historie, než jsme byli dosud.

Jana Šilerová