Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Vydáváme se na cestu k Velikonocům. Je Popeleční středa, den přísného postu a pokání. Srovnatelná v tomto ohledu asi pouze s Velkým pátkem. Vnímáme, že jsou tu dva světy. Jeden profánní, ten venku, kdy lidé dále chodí do práce, jedí, baví se a bavit budou. Suchý únor- Tak na zdraví! Normálka. Popelec je nezajímá, ani není den volna. Druhý sakrální, kdy si uvědomujeme, že je tu možnost věnovat se svému vztahu k Bohu, zajet hlouběji pod povrch a vědomě se přidat na cestu s Ježíšem. Jsme zde, protože toužíme po smíření s Bohem, i lidmi. Kristus je v našem snažení Cestou i Cílem, Pomocníkem a Přítelem.

Jak se říká, sestry a bratři, půst není jen věcí úst. Čeho tedy? Tu bychom mohli odpovědět – srdce. Ale ústa bych určitě ponechal, protože příklad Ježíšův ukazuje na harmonii vnějšího a vnitřního. Marné, i Ježíš se postil – a to dost tvrdě. Na druhou stranu víme, že byl účasten svatby, pojídal s chudými i bohatšími – a nakonec mu vyčetli obojí – i to, že pomáhá bližnímu svému – protože to bylo v sobotu. Slovy upoutávky – empatie, ne apatie.

Biblické texty nám v postu předkládané, nejsou jednoduché. Ale snad i proto se dobře pamatují a pro mnohé jsou vlastně krásné, byť je nedokážeme plně pochopit. Někdy mám chuť si postesknout se starým dobrým Sokratem: Vím, že nic nevím. Nebo jinak. Věříme, ale nevíme.

Dnešní příběh všichni znáte. Zdá se, že má dobrý konec. Ale šlo o život. Můžeme jen tušit, jakou cenu měl život cizoložnice, že nebýt přítomnosti Ježíše, asi by dopadla podobně jako mnohé v té době. Co mě zaráží jsou především dvě věci. Tedy kromě toho, že z příběhu někteří vyvozují, že Ježíš uměl psát, protože přece kreslil cosi do písku. 1. Ten konec. Jdi a už nehřeš. Co je tím přesně míněno? Jdi – znamená osvobození, vyváznutí, volnost, ale už nehřeš? Měla začít řádný život? Dokáže někdo nehřešit? Čistě realisticky bych řekl, že měla jít, změnit svou profesi a snažit se pochopit a uchopit život ještě jinak. Jako dar.

2. Zaráží mě, jak se často zákoníkům a farizeům vysmíváme a říkáme si: Ten Ježíš jim to zase natřel. Jistě, část z nich, většina, ti nahoře, se postarali o to, aby skončil na kříži. Ale ne všichni. A tento příběh ukazuje, že se sami nad sebou dokázali zamyslet. Ježíšovo slovo jim otevřelo cestu k tomu, aby si uvědomili, jak to je nejen s tou ženou, ale taky s nimi.

Vstupujeme do postu. Každý by měl zpytovat svědomí a snažit se zjistit, jak na tom je. Život je složitý, někdy těžký, k neunesení, ale paradoxně právě v tom můžeme vnímat Boží slávu, Boží přítomnost. Když jdeme k nemocnému a on nás povzbudí. Když jdeme k umírajícímu a on řekne: Za všechno jsem vděčný Bohu. Když se setkáme s kolegou z jiné církve, očekáváme třeba povýšenost a on nás přijme jako bratra. Bůh se nám zjevuje v bližních a na to nesmíme zapomínat. Nejčastěji tak či onak problematických, potřebných a přitom společensky nevýznamných bližních.

Uvědomujeme si, že je spousta lidí na tomto světě, kteří nemají možnost volby. Protože žijí ve válce, protož mají hlad, protože to nejde jinak než ze dne na den. My to dnes pořád máme jednodušší. Ten se přestane dívat na televizi, jiný nepije alkohol, či přestane kouřit. Další zase omezí užívání auta či internetu. Dnešní člověk nad tím vším kroutí hlavou a ptá se, jaký to má všechno smysl. Co se například přihodí na nebi a na zemi, když si odepřeme něco z toho, co se dnes jí? Důvody k postu jsou – hygienické, sociální, psychologické. Náboženských motivů je vícero. U začátku postů byl tento: Rozloučení se starým a očekávání něčeho nového, důležitého. Křesťanský půst má odpoutat zájem od věcí nedůležitých, a zaměřit ho k důležitému. Vnitřně očištěn a obnoven a přitom svoboden má člověk lépe vnímat Boží záměry se sebou, s jinými, se světem.

Co nám může dát příběh o cizoložné ženě, která byla Ježíšem zachráněna? Že jsou situace, kdy nemáme věci ve svých rukou a přece nás Ježíšovo slovo může osvobodit. Že i když v pohrdání lidmi, před Bohem máme svou důstojnost. Že i když opuštěni a usvědčeni, pořád máme naději. Že i když jsme něco pokazili, porušili, podlehli jsme, že můžeme být obnoveni. Někdy stačí málo a stane se mnoho.

Bůh dává šanci. Dává možnost začít znovu. Tam, kde to už lidé rozhodli a smrt je blízko, tam Bůh koná nepředstavitelnou mocí a láskou. Ano, ten příběh je o lásce. Není to jen sex, prostituce, tělesno, ale je to o kvalitě vztahů, o tom umět se zbavit předsudků, odpustit a otevřít srdce.

V tom je ten paradox. To, co Ježíš učil a žil, se právě jemu nedostalo. Byl odsouzen, mučen a ukřižován. Láska a milost lidí chyběly. Jak na to všechno zareagujeme? To si každý musí zodpovědět sám. Kéž je v tomto půst časem příhodným.

Vyjádření hlubokého soucitu blízkým obětí na Filozofické fakultě UK

a výzva k modlitbám v den státního smutku

Jsme šokováni mimořádně tragickou událostí, ke které došlo dne 21. 12. 2023 na Filozofické fakultě UK v Praze v její budově na náměstí Jana Palacha. Vyjadřujeme hlubokou soustrast všem blízkým obětí a zraněných, kteří byli zasaženi projevem tak brutálního zla a nelidskosti. Jsme hluboce otřeseni tím, že k tomuto vražednému činu došlo v čase přípravy na Vánoce – svátky dobra a života.

Vyslovujeme solidaritu v zármutku s Univerzitou Karlovou a děkujeme všem, kteří chrání lidské životy a zasazují se o bezpečí a zdraví občanů.Připojujeme se ke dni státního smutku dne 23. 12. 2023 modlitbami za oběti, zapojením do sbírek a dalších forem pomoci pro zasažené touto tragédií.

Tomáš Butta

patriarcha Církve československé husitské

V Praze dne 22. 12. 2023

PŘIJDE, PŘIJDE, NÁŠ SPASITEL

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

Sestry a bratři, zdravím Vás v čase, kdy opět vstupujeme do adventního období. Zaslibuje se nám krásná budoucnost, protože a jednoduše Pán přijde! Již starozákonní proroci měli vize slavné budoucnosti, což nás nepřestává překvapovat, protože mnohdy jejich přítomnost byla ubohá. A ta naše?

Pokud mohu hovořit obecně, tak máme zase o jeden pořádně rozjitřený konflikt na Blízkém Východě navíc, trvá válka na východ od našich hranic a na západní frontě zatím klid? Uvidíme. V naší vlasti sledujeme předpovědi odborníků v oblasti energetické, ekonomické, politické. Jisté dobře zorganizované skupiny pracujících se pustily do stávky za vyšší platové ohodnocení. Ale jinak máme příležitost jako každoročně projevit svou dobrotu a štědrost na nejrůznějších dobročinných akcích, procházet jarmarky i podivovat se nad zářícími světelnými symboly, více či méně umělecky zdařilými. Hlavně, že svítí. A všichni tady vítáme zimu, mráz i sníh, které prověří naši odolnost.

Adventní doba klade na věřící lidi nároky, ovšem rozhodně tu není náboženství jako něco, co by v lidech mělo udržovat strach a nejistotu. Výzva evangelia přece zní: Nebojte se! Vždyť advent poukazuje k pevnému bodu, který zůstává, i když se kolem nás i v nás vše otřásá a chvěje, a který se nám přibližuje. Toto období má přinést ztišení a pokoj, aby člověk mohl lépe a hlouběji vnímat zvěst o příchodu Spasitele. Jsme vyzváni k pokání, k upřímnosti. Jestliže si někdo stěžuje, že předvánoční doba ho vysiluje a vyčerpává, pak se ale musí ptát sebe sama, kdo za to může. Dospělý člověk má přece svobodu se rozhodnout, co a jak bude nebo nebude dělat. Není nakonec tento čas i výzvou k lepšímu naslouchání ostatním i sobě?

Pán přijde. Přichází stále. Je to tajemství. Víme, že máme žít podle Božího slova již dnes. Prosíme o moudrost a odvahu. O trpělivost a umění rozpoznávat, kdy se zastavit a kdy se zase rozpohybovat. Připomínáme si Ježíšův první příchod v Betlémě, očekáváme jeho druhý příchod, dovršení všeho a zároveň vnímáme a přijímáme to, co nám v každou chvíli dává, jak se v nás stále nově rodí a chce v nás růst a nést dobré plody. Proč mu to nedovolit?

Přijde, přijde náš Spasitel, všichni zaplesejme; přijde, přijde Vykupitel, chválu Bohu vzdejme!

S přáním pokojného a požehnaného času adventního

2. 12. L.P. 2023

Tomáš Chytil, biskup

Ježíš řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“

Jan 14,2

Sestry a bratři, opět se ocitáme v čase, kdy si připomínáme naše drahé zemřelé. Nejsme imunní a tak se nás přirozeně dotýkají odchody blízkých z tohoto světa i vědomí konečnosti lidské existence.

Toto období nám každoročně přijde podobné. Spousta návštěvníků hřbitovů, pěkná výzdoba – svíce, květiny, věnce. Auta lemují vozovky všech tříd, protože někteří chtějí stihnout opravdu všechny hroby, všechny urnové háje, kde mají co dělat – a kdy je vhodnější příležitost než nyní? Hřbitovy mají prodlouženou otevírací dobu.

I kdybychom o smrti nehovořili, nebo se jí snažili vytěsnit na okraj naší pozornosti a zájmu, stejně se vždycky nějakým způsobem připomene. Většina spoluobčanů se spíše věnuje vzpomínce, než že by jim tyto dny sloužily jako vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života, jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti naší přemohl, aby nám získal království Boží věčné. V žádném případě však nemůžeme bagatelizovat úsilí vynakládané k výzdobě hrobů. Lidé tím ještě mohou chtít vědomě či podvědomě něco „sdělit“ , dopovědět ze svého nitra, co mělo být vyřčeno, ale z nejrůznějších důvodů k tomu za života svých blízkých nenašli čas či ochotu. Jde o autentický projev úcty a lásky.

V Bibli se hovoří o smrti také, celé poselství však nevyznívá smutně ani tragicky. Písmo nás nabádá, abychom na ni byli připraveni. Jak ale taková připravenost má vypadat konkrétně, může být veliká otázka. Celý život může být pojímán jako cesta ke smrti. Pamatuj na to, že zemřeš! Zní to dost pesimisticky, takové putování by bylo velmi smutné a naštěstí víme, že život přináší spoustu úžasných nabídek, zážitků, pocitů štěstí a naplnění, že těžko můžeme jen sklesle myslet na dny poslední.

Na druhou stranu neexistuje příslovečná lehkost bytí, kdy by si člověk jen tak bezstarostně proplouval a házel věci za hlavu. Určitá tíže či zátěž jsou vlastně přirozené a taky potřebné, aby se naše loďky nezmítaly ve víru událostí a dnů, podle toho, kdy a kam zavane vítr. Ani však nemohou být přetížené, aby nešly ke dnu. Určitý ponor je prostě potřebný, zakotvení velice důležité. Ať jde o rodinu, pokrevní či církevní, nebo přátele, kamarády, sousedy, popř. smysluplnou práci, koníčky atd. Zažíváme společně dobré i zlé, co žití přináší, tito blízcí nám pomáhají, můžeme se na ně spolehnout, v těžkých chvílích máme oporu. Jednou z těch nejtěžších zkoušek je vyrovnání se se smrtí blízkého člověka i s vědomím vlastní konečnosti.

Možná jste viděli pěkný film Griffin a Phoenixová. Je o milencích nevyléčitelně nemocných. Ona má leukémii, on rakovinu plic. Oběma zbývá asi rok života. Snaží se na to zapomenout a život si zařídí jako neustálý karneval radosti, zábavy, hry. Své nemoci se smějí a snaží se žít jako ostatní, i když občas propadají smutku. Protože je nemoc stále s nimi, nedá se zahnat. Ona umírá první. Slabost tohoto postoje se pak projeví ve chvíli, kdy on, Griffin, po jednom z dalších záchvatů bolesti bere do rukou hever a ve vzteku a bezmocnosti rozbíjí všechna auta, co mu přijdou pod ruku… Tím film končí. Takový postoj se ukazuje jako krátkodechý, byť najít opravdovou lásku není vůbec málo. A Bůh blahoslaví plačící.

Bible nabízí jiný přístup k bolesti a smrti. Člověk utrpení a bolest cítí, nezakrývá je, nepřehlušuje ani prací, ani zábavou. Prostě je přijímá. Nese je v sobě jako jistý úděl. Jde dál s určitou pokorou.

V Janově evangeliu nacházíme slova o tom, že máme připraven v nebi domov. Kristus říká: Já jsem cesta, pravda a život. Naděje, že máme připraven příbytek v nebesích, kde se jednou sejdeme, nám dává naději do tohoto světa a života. Po putování pozemském se vracíme k Bohu, Otci. Právě s tímto vědomím „připraveného místa“ bychom i my měli přijímat trápení a bolesti. Není v tom ani přehnané hrdinství, ani vyhýbání se těžkostem. Po vzoru Kristově máme přijímat vše, co života běh přináší s pokorou a v hluboké důvěře v Boha Stvořitele.

Sestry a bratři, v těchto dnech se snažíme najít vhodná slova pro citlivá a rozechvělá srdce našich bližních. Navzájem se máme povzbuzovat (1 Te 4,18). Smrt nemá poslední slovo. Láska je větší než smrt. Bůh nás miluje a skutečná láska má vždy cenu a obstojí.

Kéž nás myšlenky na smrtelnost nenaplňují beznadějí. Kéž v nás Bůh vzbuzuje a posiluje víru v Ježíše Krista a vede nás spolu s ním k životu, který nepomíjí!

30.října 2023

Tomáš Chytil

Chci před Tebou, Pane,

vzpomenout na své mrtvé.

Na všechny, kteří patřili ke mně a odešli.

Připadá mi, jako by se mnou šla životem

velká skupina lidí

a každým okamžikem se někdo mlčky

odloučil, odbočil z cesty

a ztratil se ve tmě.

Skupina je stále menší a tišší

a jednoho dne také já mlčky odbočím.

Ti, kteří odešli, mlčí. Napodobují tvé mlčení.

Zůstávají pro mě skrytí, protože vešli do

tvého života. Slova jejich lásky ke mně

splynula s jásotem tvé nekonečné lásky.

Zde na světě se my lidé ustaraně

a uspěchaně ujišťujeme o vzájemné lásce.

Ty však chceš, abychom na důkaz víry

pomocí skutků lásky opustili sami sebe

a smysl svého života našli v Tvém životě.

V něm žijí ti, kteří nás předešli. Protože žijí,

mlčí. My naproti tomu hlasitě mluvíme,

abychom zapomněli, že jsme smrtelní.

Karel Rahner: MODLITBA ZA MRTVÉ

Děkujeme ti, Bože, za státní svrchovanost a samostatnost. Jsme národ Václava, Husa, Komenského, Masaryka, ale někdy zapomínáme, že tito lidé byli muži víry.

Prosíme, pomoz, aby je celý náš národ následoval ve víře.

Děkujeme ti za všechny, kteří v dnešní době vedou děti a mladé lidi k lásce k rodné zemi, vlasti a českému jazyku. Jen ten, kdo si váží svého národa a své země, si dovede ctít a vážit příslušníků jiných národů a ras.

Přimlouváme se za náš národ a za naši krásnou zemi. Zapal svatý Bože srdce českého lidu opět svým svatým Duchem, aby tě hledal, miloval tvá přikázání a stal se tvým lidem.

Dej, abychom se nezapomínali modlit za ostatní, i za státníky a lidi zvolené a postavené do čela společnosti. Nedej zahynouti nám ni budoucím. Amen.