Husitská diakonie
vyhlašuje
„Finanční sbírku na pomoc obětem bouře na jižní Moravě“
Finanční pomoc posílejte na transparentní sbírkový účet Husitské diakonie:
2501867242/2010, variabilní číslo 200
Ve čtvrtek 24. června se přes Moravu přehnala bouře nebývalých rozměrů. Tornádo a silné krupobití zdevastovalo a doslova smetlo obce Hrušky, Mikulčice, Moravská Nová Ves, Lužice a další vesnice na jihu Moravy. Jde o živelnou katastrofu, která nemá v naší novodobé historii obdoby. Tragédie připravila během chvíle stovky lidí o střechu nad hlavou a vyžádala si nejméně dvě stovky zraněných. Počet obětí na životech dosud není znám. Vesnice nyní čekají likvidace škod a snaha o obnovu života.
Hluboce soucítíme s lidmi postiženými touto katastrofou a vyhlašujeme sbírku na pomoc lidem na jižní Moravě. Sbírka se bude konat v rámci bohoslužeb tuto neděli, peníze mohou posílat také jednotlivci na pro tyto účely zřízený transparentní sbírkový účet Husitské diakonie. Výtěžek sbírky pomůže do poslední koruny obětem ničivé bouře.
Husitská diakonie
Wuchterlova 523/5, Praha 6 – Dejvice, 160 00 IČ: 60458011
Telefon: 724 815 124 E-mail: katerina.klasnova@ccsh.cz
Děkujeme vám všem, kterým není lhostejný osud lidí trpících a prosíme vás o finanční pomoc a modlitby za oběti čtvrteční živelné katastrofy.
V Praze dne 25. 6. 2021
Kateřina Klasnová, ředitelka Husitské diakonie
Olga Líbalová, předsedkyně správní rady Husitské diakonie
CČSH zvolila na další sedmileté období jako svého patriarchu dr. Tomáše Buttu
V sobotu 19. 6. 2021 se v Husově sboru v Praze v Dejvicích uskutečnil volební sněm, který měl na programu volbu patriarchy Církve československé husitské.
Na počátku sněmovního jednání bylo zastoupeno 167, posléze 178 z celkového počtu 282 náboženských obcí Církve čs. husitské, celkem bylo přítomno 285 delegátů s hlasovacím právem z celkového počtu 555.
Volební sněm vyslechl vystoupení obou kandidátů Mgr. Lukáše Bujny a Dr. Tomáše Butty a poté zvolil v prvním kole tajným hlasováním nadpoloviční většinou na třetí sedmileté volební období Dr. Tomáše Buttu.
Patriarcha jako biskup má celocírkevní působnost v duchovní správě a reprezentuje církev v ekumeně i vzhledem k veřejnosti.
Znovu zvolený patriarcha Dr. Tomáš Butta ve svém projevu zdůraznil, že by chtěl ve svém dalším období zaměřit svou pozornost na katechezi – výchovu dětí, posílení významu laiků pro práci v náboženských obcích a vzdělávání bohoslovců a duchovních. Současně zdůraznil odpovědné nakládání s majetkem při přechodu k samofinancování církve.
Instalace nově zvoleného patriarchy Dr. Tomáše Butty se uskuteční na svátek M. J. Husa 6. července v 10.00 v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí.
Celá zpráva na https://www.ccsh.cz
LIDICE A LEŽÁKY – 79 LET
Vyhlazení LIDIC byla násilná událost, při níž došlo k vyhlazení značné části obyvatel české vsi Lidice německými nacistickými okupanty. Po úspěšném atentátu československých parašutistů na Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 byla obec Lidice ve Středních Čechách v důsledku heydrichiády 10. června vypálena a srovnána se zemí a veškeré místní obyvatelstvo vyvražděno nebo odsunuto do koncentračních táborů.
Připomínáme si hrdinný boj českých parašutistů proti nacistickým okupantům v kryptě pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Sedm se jich bránilo útoku 740-ti vojáků jednotek SS. 18. června 1942 brzy zrána se po dvě hodiny bránili této přesile. Ocitli se v beznadějné situaci a v nejtěžší zkoušce svého života obstáli se ctí. Rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš, spolu s dalšími parašutisty nadpor. Adolfem Opálkou, podpor. Josefem Valčíkem, čet.asp. Josefem Bublíkem, čet. Janem Hrubým a rotným Jaroslavem Švarcem. Čest jejich památce a všem, kdo jim pomáhali, zejména v posledních dnech z řad české pravoslavné církve.
LEŽÁKY byla osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatele zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.
Všemohoucí Bože, ty jsi Pánem nad životem i smrtí. Stojíme zde proto před tebou a prosíme:
■ Ujmi se všech, kteří zahynuli v bojích a válkách způsobených lidskou zlobou, pýchou a sobectvím.
■ Přijmi do své náruče všechny ty, kteří svůj život obětovali při obraně života a svobody druhých lidí.
■ Shlédni ve své lásce na ty, které o život připravila věrná služba, odvaha a statečnost.
■ Smiluj se nad těmi, kteří zemřeli ve válkách zbytečně a nesmyslně.
■ Odpusť pro své milosrdenství také těm, kteří ve své slabosti a omylnosti ztratili život v boji za věci
nespravedlivé.
■ Otevři své království spravedlnosti a pokoje všem nevinným obětem válek a násilí.
Prosíme tě, Bože, vyslyš nás skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť on jako první z těch, kdo zemřeli,
vstal z mrtvých. AMEN
Zůstávali přes noc v okolí Božího domu… (Srov. 1 Pa 9,27)
Chrám, stánek, kostel. A lidská přítomnost v něm i okolo něj. Život. To do sebe zapadá, tak to má být. Bůh milující člověka, ten zase v upřímné snaze připraven opětovat všeobjímající lásku. Jsme zváni. Kolikrát nechybí touha, ale nenajdeme dostatek času nebo odvahy. Přitom třeba bydlíme poblíž, před očima máme postavy vstupující do Božího domu a chtěli bychom znát více.
V tuto Noc se otevřou dveře příbytků, které stavěli naši předkové, aby v nich mohli uctít Boha. Aby mohli posvětit svůj život. Na dálku jsou to mnohdy jen budovy z cihel a kamení, různých stavebních slohů, barev fasád, se zvonicemi nebo bez nich. Poznejme, co se skrývá uvnitř. Novodobí strážci – pečliví a laskaví organizátoři jdoucí ve šlépějích svých prabáb a pradědů, ba mnohem dál do minulosti, tj. ve šlépějích lidu novozákonního i starozákonního – (pečliví a laskaví organizátoři jdoucí ve šlépějích svých prabáb a pradědů, ba mnohem dál do minulosti – lidu novozákonního i starozákonního) jsou připraveni, věrni stejné službě. Napomoci setkání Boha s lidmi, mezi lidmi navzájem i člověka se sebou samým.
Jeruzalémský chrám byl kdysi velkou chloubou Izraelců. Přesto jej museli načas opustit a vrátili se do trosek. Byli totiž nevěrní a neposlušní. Jsou pobídnuti k budování. Téměř z ničeho. Nový sakrální a kultický prostor je nádhernou vizí proroků. I v nejhorší tísni a nouzi nechal Bůh zaznívat hlas dávající naději, světlo, budoucnost.
Ať jsou časy a poměry nejrůznější – a někdy máme oprávněně dojem, že už i mnohými staletími prověřené jistoty jsou stavěné na hlavu anebo v troskách –, pořád ještě přetrvávají jisté věci téměř neměnné. Mezi ně naštěstí patří i touha člověka po přesahu, zkušenost, že život bez lásky a smyslu je přes všechny vymoženosti prázdný. Obrovské úsilí, obětavost a vzájemnost při vztyčování katedrál, kostelů i modliteben, v přirozeném spojení se službou duchovních, umožnily a umožňují naplňovat od pradávna zachycenou snahu držet se smlouvy s Bohem, zůstávat nablízku. Při vědomí tohoto vstupme bez obav dovnitř, pořadatelé nám připravili veliké věci.
I kdybychom zjistili jen fakta, kdy byl kostel postaven, proč, kým a kdo jej užívá nyní, nebyla by to marná pouť. Doufám však, že přes spoustu informací a zážitků bude tato Noc významná ještě jinak. Ale to se může a nemusí vyplnit. Odpověď záleží na každém z nás.
S přáním pokoje a dobré cesty
Tomáš Chytil
PS: Veliké díky všem pořadatelům a účinkujícím!
Ž 36 Sk 2,37-47 J 20, 19-23 Písně č. 261, 267
Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křestve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povoláPán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal:„Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
Sestry a bratři, dnes je slavnost vylití Ducha svatého. Slavíme narozeniny církve, obracíme se zpět, ale také dnes promýšlíme a prožíváme tuto událost, která má stále svou dynamiku a bytostně se nás dotýká.Duch svatý je výrazem pro proměňující moc pravého života, lásky a naděje. Člověk si klade otázku svého smyslu a své budoucnosti. Tuto otázku lze odkázat buď do skepse nebo do naděje. Tam, kde ji odkážeme do naděje, zjišťujeme, že mnohem důležitější, než že my jsme se rozhodli pro naději, je, že jsme se setkali s oslovením, s mocí – či jak to chcete nazvat, která uvedla náš život do znepokojení a do pohybu víry. Protože tato moc přesahuje vše, co máme ve svých rukou, co umíme pojmenovat, protože ji zakoušíme jako svůj přesah, říkáme, že je veskrze jiná, Boží – Duch svatý. Tehdy o letnicích to všechno začalo – setkání s touto mocí, zrodila se víra, že Ježíš je Pán, že Ježíš je Kristem, že to, co přinesl, má pro lidský život skutečný význam. Ze zmatených a bázlivých učedníků se stali vyznavači nového života, odpuštění, odmocnění zla a násilí, budoucnosti lásky. Tehdy o letnicích se začalo společenství víry, jehož pokračující součástí máme být i my…
Sestry a bratři, často slyšíme lidi postesknout si nad stavem současného světa. Ovzduší je znečištěné, vody jsou špinavé, za chvíli jí bude nedostatek, vztahy mezi lidmi neurovnané, zášť, neláska, rozvody, rozvraty, děti sedící u počítačů, neustálé boje ve světě.
Na jedné straně je to daň, krutá daň za všechno to moderní, krásné, šťastné, o které lidé tak rádi usilují, aniž by vůbec tušili, že si pod sebou vlastně podřezávají větev. Na druhé straně svět jiným nikdy nebyl. I když třeba v jiných barvách. Také první křesťané žili ve špatném světě. Tenkrát, jako my dnes, byly denní zprávy převážně špatnými zprávami. Přesto nebylo jejich zvěstování žalostným poselstvím o těchto skutečnostech. Místo toho, aby naříkali nad stále se zhoršujícím stavem světa, poukazovali na Ježíše, jako na naději světa. Už ve třetím století po Kristu napsal Cyprian svému příteli Donatovi: Je to špatný svět, Donate, neuvěřitelně špatný svět. Ale uprostřed tohoto světa jsem našel klidný a svatý lid, který odhalil veliké tajemství. Tito lidé našli radost, která je tisíckrát lepší, než radosti hříchu. Ostatní jimi pohrdají a pronásledují je, ale oni se o to zas tak moc nestarají. Tito lidé, Donate, jsou křesťané… a já jsem jedním z nich. Dnes, v 21. století, musíme stále zjišťovat, že náš svět je špatný, neuvěřitelně špatný. Evangelium však nezůstává jen u tohoto zjištění. Poselství, které Kristus světu přinesl, je radostné poselství, dobrá zpráva – tó euangelion.
Ve svém svatodušním kázání označil Petr tehdejší svět za zvrácené pokolení, ale neztrácel čas, aby nad současným stavem světa naříkal a žaloval, ale vyzýval své posluchače, aby se nechali z tohoto zvráceného pokolení zachránit. Poukazoval na ukřižovaného Ježíše, jako na Spasitele a naději všech lidí. Co potřebuje svět poznamenaný válkou, nepřátelstvím, závistí a nenávistí, neklidem a utrpením více, než skutečně dobrou zprávu? Apoštol Petr ji nese. Jeho kázání je vlastně první svatodušní kázání a tím také vzor kázání pro svátky Svatého Ducha. Všimněme si dobře, že nese naději. Reakce lidí byla zvláštní, svým způsobem prostá: ti, kteří jeho slovo přijali, se dali pokřtít. A pak se dále vzdělávali v apoštolském učení, žili ve společenství sester a bratrů, žili svátostí těla a krve Páně a na modlitbách. Byli plní svaté bázně, drželi se pohromadě, měli všechno společné. Společná shromáždění neopouštěli, svátost jim byla denním pokrmem. Jaký byl výsledek toho všeho? Radost, upřímnost srdcí, chvála Pánu. Tak vyrostla církev… Zkusme se i my otevřít pro tento silný prožitek, abychom mohli vyznat to, co Cyprian. Pak oslavíme svátky Ducha svatého.
Amen.
Zvykli jsme si v našich sborech připomínat druhou květnovou neděli jako Den matek. A myslím, že je to správné. Vždyť koneckonců, a to si přiznejme, převážná část našich kostelových oveček jsou ženy. Svátek mají ženy, matky, ale vlastně bychom se mohli zamyslet obecně nad rodinnými vztahy. Je-li matka, předpokládá se, že je také otec a dítě či děti.
Snad bychom se nejprve krátce mohli podívat, jak vypadala rodina ve Starém zákoně. Hlavou rodiny byl muž a byl i vlastníkem ženy, či dokonce více žen. Při sňatku se žena kupovala. Ženich platil otci nevěsty, bylo možno si manželku odpracovat, jak svědčí příběh Jákoba. Ten dokonce pracoval tak dlouho, až dostal manželky dvě. ☺ Pokud žena zemřela bezdětná, muž dostal věno zpět, protože nebylo dosaženo účelu manželství. Žena byla ve společnosti ceněna právě nejvíce jako matka. A to ještě jako matka synů. Při porodu toužebně očekávaných potomků asistovala porodní bába, dítě bylo obmyto, potřeno solí na ochranu proti nečistým duchům, chlapci byli osmého dne obřezáni, výchova byla svěřena nejprve matkám, v pozdějším věku se výchovy ujal otec. V Novém zákoně to vypadalo obdobně. Ale jedna věc je dané společenské uspořádání, druhá věc je konkrétní každodenní společný život.
Pokud vystupuje některá maminka z řady, pak je to určitě Marie, matka Páně, o které můžeme říci, že především oplývala zbožností a dobrotou. Taková žena je učiněný poklad. Je to postoj naslouchání, poslušnosti a následování. Z takového postoje vyrůstají v církvi všechna poslání – kazatel, učitel, ale i otec a matka.
Marie je milostiplná. Znamená to zvláštní dar pramenící z lásky samotného Boha. V této milosti a lásce se skrývá její nejhlubší totožnost. Plodem této lásky je vyvolení Bohem, který si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a neposkvrnění v lásce. Jako Marie i my jsme vyvoleni v Kristu od věčnosti a povoláni k důstojnosti Božího dětství, že jsme Bohem obdarováváni a milováni.
Vztah mezi mužem a ženou – to je věčné téma literatury, filmů i našeho
každodenního života. Tento vztah může být velmi nestálý a proměnlivý, ale také stálý a pevný jako vzácný kov či drahocenný kámen. Obrazným způsobem je vyjadřována pevnost soužití v manželství po určité době – stříbrná svatba po 25 letech, zlatá svatba po 50 letech a diamantová svatba po 60 letech. Vzácnými materiály a drahými kameny je tak ukázána trvalost vztahu mezi mužem a ženou v manželství, které bylo ustanoveno Bohem a které je Božím řádem. Jak to vyslovil Ježíš Kristus: „Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu, a proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo, takže už nejsou dva, ale jeden. Proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Dnes psychologové hovoří o tom, že na vztahu je třeba pracovat. Že to není jen tak, aby rodina fungovala. Myslím, že je důležité poznat a uvědomit si, co je právě na tom mém rodinném životě cenné a jedinečné. Souhlasíme, že i vzácný kámen manželství musí být ohlazován jako diamant s laskavostí, jemností, ohleduplností a vzájemnou něhou – pak se z něj stane křišťál velikého třpytu.
Ovšem co se týče rodin nejde jen o vnější lesk. Víme, že mít spoustu peněz, mít veliký a krásný dům ještě neznamená mít šťastnou rodinu v něm bydlící. V mnoha pohádkách se naznačuje, jak na zámcích a hradech rozmarní vládcové vymýšlejí války a daně, zatímco prostý lid žije skromně, solidárně a přitom docela šťastně ve svých nuzných chaloupkách. Proto si připomínáme, že láska je duchovní hodnota. Jak to slyšíme v Písni písní: „Kdyby někdo dával za lásku všechno své jmění, sklidil by jen pohrdání.“ Takový vztah důvěry a vzájemnosti v rodinách si nelze nijak zajistit, vynutit, koupit, je velkým darem a ve víře chápeme, že darem od Boha.
Právě dnes se mnoho hovoří o různých formách rodiny. Rodina je první
společenství. První škola. První základy vztahu k lidem vůbec. Na tom vztahu se vytváří vztah k bližnímu. A na něm se zpětně projeví Boží zaslíbení… Je zde mnoho nových aspektů. Neskutečná svoboda, možnost cestovat, pracovat v zahraničí, možnost rodinu plánovat. To všechno tu je a musíme se s tím nějak zodpovědně popasovat. Nelze nařídit ženám, aby zůstávaly v domácnostech a jen se věnovaly rodinnému krbu, stejně tak je ale nelze odhánět od dětí s tím, že chůva či paní na hlídání vše potřebné zařídí. Vše je na domluvě a my víme, že dnešní komunikace mnohdy selhává kvůli nedostatku porozumění, trpělivosti, vytrvalosti.
A tak se modlíme za to, aby naše láska vydržela, věřila, neztrácela naději.
Všem maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům patří veliké poděkování
za jejich odvahu, nasazení, náklonnost a dnes zejména maminkám
děkujeme a přejeme jim vše dobré. Žehnej Bože našim rodinám, ať v nich
převládá láska, pokoj a porozumění!
Amen.
Pamatujeme na ty, kteří zemřeli ve 2. světové válce Každoročně si 8. května připomínáme konec 2. světové války v Evropě. Jedná se o tak podstatnou událost, že se přirozeně stala státním svátkem a pro mnohé z nás také důvodem k zamyšlení či modlitbě. V jednotlivých obcích a městech naší země, tak jak se táhla fronta a postupně docházelo k osvobozování, se konají pietní akty a v našich sborech je pravidlem modlitba za zemřelé.
“Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.”~ George Santayana.
Když se bojíme vyprávět pravdivě o své minulosti, pak se i my sami ochuzujeme o možnost najít smíření a spočinutí a zůstáváme dál oběťmi křivd, které působí, že máme pokřivené vnímání světa i sebe samých.
I dnes se můžeme dotknout jeden druhého a pomoci si k uzdravení tím, že pozdravíme svou minulost a pozveme ji pravdivě do života. Tyto dny věnujeme zamyšlení nad minulostí a vzpomínáme na nevinné lidi,
kteří obětovali své životy, zemřeli předčasně ve 2. sv. válce, protože nebyli lhostejní, protože chtěli lepší svět. Zároveň je to chvíle, která nás vyzývá k zamyšlení pro současnost a budoucnost. Abychom ani my nebyli neteční ke zlu, abychom si uvědomili, že jsou hodnoty – jako svoboda, za které je třeba i bojovat. Usilujme o lepší svět, tak jako o to usilovali ti, kteří tehdy zemřeli. Vzpomínáme na oběti války. Mnoho lidí bylo trápeno, mučeno, vězněno, nevinní lidé zemřeli v koncentračních táborech. Buď jim věčná paměť!
Modleme se:
Všemohoucí Bože, Ty jsi učinil všechno lidské pokolení, které je rozděleno v jednotlivé národy, avšak díky moci Ducha svatého je Tvé Slovo zvěstováno opravdu všem. Děkujeme ti za dary, které jsi dal i našemu národu. Dal jsi nám okusit trpkost pokoření pro naše hříchy i radost velkých vysvobození pro své milosrdenství. Dej,abychom dokázali žít ve svornosti a vzájemném porozumění. Abychom vytvořili v tomto čase a místě společenství lásky a pokoje, k tvé cti a slávě.
Je symbolické, že právě z Husova sboru na pražských Vinohradech zazněl v květnových dnech 1945 hlas rozhlasového vysílače do celé země. Volání o pomoc bylo vyslyšeno, a tak z tohoto místa mohl zaznít i konečný hlas o pádu fašismu a nacismu v celé naší milované vlasti.
Amen.