Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Sestry a bratři,

vzhledem k tomu, že v pondělí 27.4. skončilo funkční biskupské období br. Rudolfa Göbela a také, že z důvodů koronavirové pandemie neproběhlo volební diecézní shromáždění, byl diecézní radou ustaven správcem diecéze bratr farář David Přichystal z Náboženské obce Zábřeh na Moravě.

Tuto funkci bude br. D. Přichystal vykonávat do dne ordinace a instalace nově zvoleného biskupa.

Pro případ potřeby připojuji kontaktní údaje na br. Přichystala: mobil 603 297 528, e-mail: david.prichystal@email.cz.

S bratrským pozdravem

Martin Klofáč, tajemník olomoucké diecéze CČSH

Na základě Usnesení vlády České republiky ze dne 23. dubna 2020 č. 452 o přijetí krizového

opatření, čl. III., písm. c) je s účinností od 24. dubna 2020 umožněno konat bohoslužby za

dodržení těchto podmínek (stejné jako v instrukci ze dne 20. dubna):

1. Bohoslužby se v stejný čas účastní nejvýše 15 osob, včetně duchovních.

2. V bohoslužebném prostoru (kostele, sboru, modlitebně apod.) účastníci bohoslužby dodržují

minimální rozestupy dva metry mezi sebou, s výjimkou členů domácnosti.

3. Účastníci bohoslužby si před vstupem do bohoslužebného prostoru povinně dezinfikují ruce.

4. Účastníci bohoslužby nosí ochranný prostředek dýchacích cest (nos, ústa), který brání šíření

kapének, vyjma okamžiku přijetí svátosti večeře Páně.

5. V rámci bohoslužby se vynechá pozdravení pokoje, podání ruky a obdobné úkony spojené

s fyzickým dotykem.

6. Duchovní si dezinfikuje ruce alespoň před začátkem bohoslužby, před podáváním večeře

Páně a po něm.

7. Délka bohoslužby se při zachování liturgických předpisů zbytečně neprodlužuje.

8. Bohoslužebný prostor je po bohoslužbě řádně vyvětrán a jsou dezinfikovány kontaktní

plochy (kliky, lavice apod.).

9. Je omezen přístup věřících do dalších míst v kostele/sboru mimo hlavní bohoslužebný

prostor.

10. Stejná pravidla se použijí i pro svatby a křty.

11.Kostely/sbory mimo bohoslužeb zůstávají otevřené pro osobní modlitbu a individuální a

duchovní péči

12. Za bohoslužbu se v CČSH považují také pobožnosti, modlitební setkání a meditace.

13. Za dodržování těchto pravidel je zodpovědný místní farář nebo bohoslužbou pověřený

duchovní.

Dále je na základě čl. III., písm. d) s účinností od 24. dubna 2020 umožněno konat

zasedání orgánů církve nebo jiná setkání za dodržení těchto podmínek:

1. zasedání orgánu spolku nebo jiného spolkového setkání se účastní ve stejný čas nejvýše 10

osob,

2. mezi účastníky se dodržují odstupy nejméně 2 metry,

3. bude k dispozici nádoba s dezinfekčním prostředkem na dezinfekci rukou.

Na základě tohoto ustanovení je tedy při dodržení uvedených pravidel možné ode dne 24.

dubna 2020 konat biblické hodiny, zasedání rad starších apod.

Konání shromáždění náboženských obcí a jiných akcí s větším počtem účastníků prozatím

doporučujeme ještě odložit a vyčkat dalšího uvolnění.

Nadále platí usnesení ústřední rady ze dne 17. března 2020: Ústřední rada konstatuje, že

v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu vládou ČR dne 12. 3. 2020 a zákazem volného

pohybu osob na území celé České republiky s účinností od 16. 3. 2020, je z důvodu zásahu

vyšší moci nyní až do odvolání vyloučeno pořádání shromáždění náboženských obcí,

vikariátních shromáždění nebo diecézních shromáždění. V případě uplynutí funkčního období

funkcionářů náboženských obcí a diecézí se jejich funkční období prodlužuje na dobu nezbytně

nutnou, než bude možné volební shromáždění konat. V případě biskupů bude postupováno

analogicky dle čl. 43 odst. 2 Ústavy.

Tyto instrukce budou upravovány podle vývoje uvolňování opatření ze strany Vlády ČR.

Plné znění vládního usnesení naleznete na stránkách Vlády ČR:

https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/uv200423-0452-converted.pdf

 

V Praze dne 24. dubna 2020

ThDr. Tomáš Butta                                                     Mgr. Jana Krajčiříková

patriarcha                                                                  tajemnice ÚR

 

Druhá neděle po Velikonocích 26. 4. 2020

L 24, 13-35

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich,jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.

Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z

nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho

vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely

oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct

učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb

Sestry a bratři,

hned po svátcích se dva učedníci vydali tak asi dvě hodiny chůze z Jeruzaléma do Emauz. Jsou bez nálady, jdou pryč z Jeruzaléma, kde je zaskočil pocit prohry – zemřel tam člověk,

v kterého věřili a se kterým spojovali své naděje. Nevěří moc na ty řeči, že andělé hlásali živého Ježíše, a ani na to, že ženy našly prázdný hrob. Nejspíš to tělo někdo ukradl. Hovoří o tom, jaké cítí zklamání. Že jejich naděje umřela na kříži. Určitě každý z nás zažil chuť alespoň malé životní prohry. To nám pomáhá rozumět těm dvěma poutníkům. Když člověk zakusí porážku, chtěl by kolikrát utéct někam daleko, do jiného prostředí, na jiné místo. Oni utíkají do Emauz, možná se jim tam podaří zapomenout a najít zas klid. Nebo budou muset ještě někam dál.

A my jsme doufali“. To také dobře známe. Frustrace, nenaplněná očekávání, naděje zklamané už po kolikáté. Vzbuzují v nás jen znechucení a zlost. Jsme bezmocní, ztrácíme zápal a energii. Nejrozumnější se nám zdá útěk do světa konzumu, k vydělávání peněz, k hromadění věcí, abychom nemuseli myslet na prázdnotu, která zůstává někde

vzadu a trápí nás. Zkusme se na náš život podívat, jak podléháme znechucení a frustraci? V jakých situacích se objevují a se kterými prohrami jsou spojené? A podívejme se také, kam jsme my chtěli utéct? Zkusili jsme to, utéct a vycouvat? Nakonec bychom chtěli povědět Ježíšovi, že je to i náš vlastní útěk, v čem jsme podobní těm učedníkům na cestě do Emauz. Připojil se k nim poutník a oni vypravují, co se to stalo v Jeruzalémě v posledních dnech: zemřel veliký prorok. A vyjevují mu celý svůj žal a bolest. Doufali v něco velkého, ještě před pár dny měli dobrou naději, a ta teď zmizela. A do téhle

situace rozčarování a útěku vstupuje Kristus. Ježíš nenechá člověka v pocitu bezvýchodnosti. Objevuje se jako nerozpoznaný poutník, v Kristu přichází mezi lidi Boží moc. Vstupuje do dějin a je nablízku každému člověku. Ježíš nás přichází probudit a vytrhnout nás z takových stavů. Povzbuzuje učedníky, ať pojmenují a vypovědí všechny své bolesti. My to čas od času potřebujeme, abychom mohli vypovědět svůj smutek i zoufalství, a také radost a naději. Poutníci do Emauz Ježíše nepoznávají, i když s nimi putuje a poslouchá je, těší je a otevírá jim oči. A jeho slova postupně zmenšují bolest a žal v jejich srdcích. Tak rozmluva s ním působí, Ježíš léčí rány těch, kdo s ním mluví, a přitom ho poslouchají. Učedníci hledali útěchu někde daleko, a nevšimli si Ježíše, který šel vedle nich. Nejsme my jim podobni i v tomhle? Nepoznáváme to, co je blízko, protože pořád sníme o tom dalekém. Neceníme si dnešní den, ale hledáme naplnění a štěstí v zítřku. Nevidíme, co máme, protože toužíme po tom, co je nedostupné. A ukazuje se, že to nejcennější máme tak blízko. Bůh je v Kristu od nás na vzdálenost modlitby, vždycky

připravený nás vyslechnout. Putuje s námi po naší životní cestě. Vzkříšení nám dává naději, že prožijeme život, který má smysl i přes hranice našeho času. Kristus nás chce podepřít vždycky, když potřebujeme pomoc.

Amen

První neděle po Velikonocích

1. Petrův 1, 3-9

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.

Sestry a bratři,

Velikonoce jsme prožívali před týdnem a ještě pořád vnímáme jejich atmosféru, je to zvláštní čas nejenom církevního roku. V životě křesťanů jsou takovým přelomovým bodem. Hranicí mezi smutkem a smrtí temného času krize a mezi světlem a radostí času Vzkříšení.

Ještě nedávno jsme v mysli doprovázeli Ježíše na Golgotu. A o to více vnímali trápení a strachy, co si neseme na svých cestách životem. Teď se všecko změnilo a začalo jakoby od počátku. Jaro probouzí všechno do nového života a po zimním spánku mění i naše nitro. A dodává nám sílu, energii a chuť do života. Každé nové jaro v našem životě je obrození, nový počátek. A naše víra se obrozuje s velikonočními událostmi, je zase živější, a také víc sebevědomá.

Když čteme náš úryvek z Prvního listu Petrova, cítíme, jak z něho plyne velká radost a jistota víry, které mají svůj základ v naději. Ta radost nevyplývá jenom ze samého  Vzkříšení, ale především z toho, co se tím velikonočním zvratem dokonalo. Velikonoce nám oznamují, že před námi byl odvalen těžký kámen, tahle událost nás vede k naději. Vzkříšený Ježíš vnesl do našeho života pravdu a dává nám pro naše životní úsilí úplně nové perspektivy. Teď rozumíme lépe apoštolu Petrovi, jak pocítil, co znamená získat novou šanci i po tom, co Pána Ježíše třikrát zapřel. A připomínáme si poslední rozmluvu Vzkříšeného s Petrem: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Petr se smutkem i s nadějí: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky“ (J 21, 15).

Sestry a bratři, našim úvahám o víře a naději se mnozí posmívají a říkají, že Boha stvořila lidská naděje. Karl Marx řekl, že „ náboženství je opium lidu“. Avšak my věříme, že víra a naděje mají moc obrnit člověka vůči těžkostem života. A naději člověk buď má, anebo nemá. Naděje není lidský výmysl nebo narkotikum, které nás má uspat, znecitlivit, ale zrovna naopak: Bůh nás tou nadějí obrozuje, posiluje nás, vede k aktivnějšímu životu. Pamatujme, že i když vítr nám někdy vane do očí prach a máme zkušenost, jak složitý je náš život, tak Písmo k tomu dnes dodává: Boží moc vás skrze víru střeží. Neskomíráme tu a nejsme opuštění, jsme zapojení do dynamiky života. Naši dočasnost máme vnímat v naději …

Bůh s námi činí veliké věci, proto buďme veselí, buďme za všechno vděční a radujme se, že náš Spasitel nás zachránil.

Amen

Úvaha nad biblickým textem k Velikonočnímu pondělí

Vstupní čtení: Ex 13, 3–9

Epištola: Sk 10, 34a. 37–43

Evangelium: Mt 28, 8–15

Ženy rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“ Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo.“

O Božím hodu velikonočním Ježíš přemohl smrt, jak předpověděl. Vojáci římské stráže, kteří měli doložit jeho nevěrohodnost, se stali naopak svědky neporušenosti pečetí na náhrobním kameni. Později byli i diváky zázraku prázdného hrobu, který dosvědčil vítězství Ježíše Krista nad tělesnou smrtí.

Ježíšovi protivníci se pak na Velikonoční pondělí snažili omezit velikost této události záludnou pomluvou, kterou šířili prostřednictvím podplacených římských vojáků. Proti těmto přízemním snahám však již působil i sám vzkříšený Ježíš Kristus, jenž se začal zjevovat svým učedníkům a posluchačům. Zjevil se nejprve ženám, které navštívily jeho hrob. Podle svědectví Písma se pak zjevoval vícekrát. Základem těchto událostí bylo setkávání se vzkříšeným Kristem, které se odehrávalo v nejužším obecenství Ježíšových posluchačů a učedníků. Bez svědectví této malé skupiny lidí by křesťanství pravděpodobně zaniklo faktem Ježíšovy tělesné smrti. Velikost křesťanství vyrůstá z poznání těchto lidí, že moc oběti Ježíše Krista nespočívá v ponurém divadle jeho smrti vzbuzujícím strach, ale právě v jeho vzkříšení. Ono dává sílu víře všech křesťanů a tedy i víře naší.

Počátky křesťanské víry tak nejsou spojeny s nějakou kolosální manifestací Boží moci a mučednické slávy, ale se svědectvím víry několika prostých lidí. Stejně tak je i setkávání s živým vzkříšeným Kristem základem víry naší. Život naší Církve československé husitské se obnovuje naším svědectvím o této skutečnosti. Křesťanská víra se zpravidla buduje v obecenství věřících při bohoslužbě.

V dnešní těžké době však záludná nemoc obrací zdánlivě vše naruby. Hrozba nákazy vytváří možnost, že právě v tomto společenství přes zbožný záměr se mohou věřící navzájem nakazit a šířit nemoc, či dokonce smrt. Státní úřady proto uvalují karanténu i na křesťanské bohoslužby.

Tato situace nás vede k hlubokému zamyšlení. Kristus vítězí nad smrtí těla životem ducha. Duch Kristův není omezen žádnou karanténou ani jinými fyzickými hranicemi. Křesťanská církev při svém zrodu musela čelit nejen fyzickým stěnám Ježíšova hrobu, ale též ideovému nátlaku oslabujícímu ducha. Lživá propaganda se snažila potlačit radostnou zvěst o vzkříšení Pána Ježíše, jak nám to líčí svědectví Bible pro Velikonoční pondělí. Církev se zrodila nejen díky velikonočnímu zázraku vzkříšení, ale též díky víře společenství Kristových posluchačů a učedníků v jeho pravdivost. Ta přerostla ve svědectví, předávané dalším generacím křesťanů od počátku církve až po dnešek. Toto svědectví překonalo lži, bezradnost i strach ze smrti a umožňuje i nám dnes doufat v Boží pomoc.

Spolu s Kristem můžeme přežít smrt těla, překonat zlo hříchu a neztratit věčný život i za podmínek největší beznaděje. Proto opusťme na Velikonoční pondělí prázdný hrob a potkávejme vzkříšeného Krista všude kolem nás, protože Duch boží – Duch Kristův není svázán žádnými fyzickými překážkami. Ježíš Kristus nás ve svém Duchu utvrzuje ve víře v Boží moc, která překonává všechno zlé. Důležité ovšem je, abychom si tuto skutečnost oživovali ze svědectví Písma a předávali ji dál. Připomínejme tuto radostnou zvěst našim blízkým, a pokud nám náš momentální stav neumožňuje s někým hovořit, navažme s ostatními lidmi spojení prostřednictvím modlitby. Nejúčinnější modlitba je taková, která prosí Boha o pomoc pro druhé. Prosme tedy našeho nebeského Otce i našeho Pána Ježíše Krista nejen za nás samé, ale i za všechny potřebné o ochranu ode všeho zlého. Modleme se, aby nám i jim v případě fyzické smrti byla otevřena cesta k životu věčnému. Věřme, že obdobné modlitby jiných přispějí k tomu, abychom též i my nalezli cestu života i v největším nebezpečí. Nezapomeňme pak na závěr našich modliteb poděkovat Bohu za to, že nás až dosud ochraňoval a poskytoval nám sílu k překonávání překážek.

Naděžda Kaňáková

Hod Boží velikonoční

Evangelium: Jan 20,

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená »Mistře«. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

 

Sestry a bratři!

Dnes je největší svátek církevního roku, slavíme Velikonoce. Slavíme je s radostí, ale nerozumíme až tak úplně, jak to s nimi je. Vzkříšení nezapadá do našeho racionálního myšlení, můžeme ho přijmout jedině vírou. Sílou Velikonoc je síla víry. A tu si ji nejde pořídit jenom svým rozumem nebo studiem. Biskup Augustin napsal: „Nesnaž se pochopit, abys uvěřil, snaž se uvěřit, a pochopíš.“ Víra je dar. A my jsme uvěřili. Uvěřili jsme svědectví Písma, svědectví Marie Magdalské a dnešního evangelia.

Představme si, co by se stalo, kdyby se Ježíš po svém vzkříšení zjevil Pilátovi, Kaifášovi a židovské veleradě? Mohli bychom říct: tak, to bude důkaz, že byl vzkříšen, to už by nikdo nemohl popřít. A uvěřili by, všichni ti, kteří ho nechali zabít? I kdyby před nimi pojedl, i kdyby je nechal vložit ruku do svých ran po hřebech? Museli by uvěřit, že Ježíš je před nimi živý. Ale uvěřili by skutečně křesťansky, že Bůh ho vzkřísil? Řekli by: asi nezemřel. A nejspíš by na něj chystali novou zradu.

 Ježíš se zjevuje svým učedníkům. Protože věčný život v Bohu a s Bohem je skutečnost, do které dá Bůh nahlédnout jenom těm, kdo ho milují a kdo mu věří. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). To se týká i nás, všech, kdo máme naději v Ježíši Kristu. Ani smrt sama o sobě není zlo, ale zlý může být způsob, jak ji budeme chápat. Jejím bodcem, který otravuje moji existenci, je hřích (1 Kor 15,56). Třeba hřích proti prvnímu přikázání – … nebudeš mít jiné bohy přede mnou- příznačný pro naše časy: Jestli si svoje ego postavím na místo Boha jako počátek a cíl všeho, potom je pro mne smrt konec všeho… Ten omezený počet dní, po který tu jsem, není aréna pro boj, ale prostor pro smlouvy s druhými. A omezení času není jeho konec, nýbrž společenství s jeho počátkem. Takový výhled na život a smrt máme ze zorného úhlu Vzkříšení.

Sestry a bratři, velikonoční radost k nám přichází, právě když nejvíc potřebujeme posilu. Prosíme, ať nás naplní, ať v jejím světle najdeme ta místa, kde nás naši bližní nejvíc potřebují a tam ať pracujeme, ať jsme sůl země, ať je na nás poznat, že jsme Ježíšovi žáci.

Pán byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen! Aleluja!  

Velký den velkého Boha

Pár poznámek k Velkému pátku

(Jan 18,1 -19,42)

I samotní křesťané přistupují k Velikonocům různě. Někteří se soustředí především na událost Vzkříšení ve snaze se vyhnout nepříjemnému Velkému pátku, který zdůrazňuje utrpení a smrt Spasitele. Jako by toho utrpení a zlého nebylo ve světě i tak dost. Avšak bez pochopení a prožití velkopátečních událostí nelze ani plně pochopit a prožít radost Velikonoční neděle. Nabízím raději několik myšlenek k rozjímání než ucelený výklad a homilii. Na Velký pátek není třeba mnoho slov, spíše skrze rozjímání vstoupit do pašijových událostí.

  1. Velký pátek je opravdu napěchován událostmi, tolik se toho stalo. Ježíš je zatčen, je vyslýchán, odsouzen, bičován, ukřižován, zemřel a byl pochován. Velký pátek však můžeme chápat také jako den „Velké“ Boží lásky. Zvláště ve světle starozákonních židovských Velikonoc – svátků Vyjití , spatřujeme disproporci mezi Božím a lidským jednáním, mezi Boží velikostí a lidskou malostí. Jistá forma lidové zbožnosti, která vznikla v baroku, pronáší v tento den tzv. výčitky Spasitele. Jsou postaveny na kontrastu Boží akce a lidské reakce. (Např. Já jsem pro tebe rozdělil vody moře a ty jsi mi rozetnul bok kopím.)
  2. Když Pilát spatřil zbičovaného Ježíše, na kterého opravdu nebyl hezký pohled, zmohl se na výrok: „Ecce Homo – Hle, člověk!“ Kristus se zde ztotožňuje s lidskou slabostí a bolestí. Člověčenství to vystihuje mnohem lépe a hlouběji, protože je společné všem. Úspěch, uznání a vydařený život nejsou atributy, které jsou beze zbytku vlastní každému člověku. V posledku každý, dřív či později, musí přijmout lidskou konečnost a zmar. V tom je nám Kristus blízký. Jako „vere Homo – pravý Člověk“ se nevyhýbá bolestnému údělu lidství.
  3. Společně s Kristem jsou ukřižováni dva lotři. Dá se říci, že lidstvo zaujímá ke Kristu dvojí postoj. První z lotrů se vysmívá a druhý podstupuje riziko víry. Ti první chtějí mít boha, který nám zajistí jistotu, bezpečí, odmete vše zlé z našeho života. Pokud toto bůh nesvede, dokonce nedokáže zachránit ani sám sebe, nestojí nám za víc než za nadávky nebo posměšky. A pak je tu druhá cesta, přijmout riziko a důvěřovat. Jak neradi přijímáme něco, co není jisté, je zde risk a strach z prohry. A víra je přesně takové bláznovství – abrahamovské vyjití do nezajištěnosti.
  4. Největším utrpením našeho Pána na kříži není fyzická bolest, byť je strašná, nejsou to ani posměšky a ponižování. Největší bolestí je, že Syn Boží je Bohem opuštěn (Eloi, Eloi, lema sabachtani!) Tím plně prožívá lidskou situaci, kdy je člověk hříchem oddělen od Boha. Ježíš umírá, je to důsledek hříchu, avšak našeho. Naší zatvrzelosti a pýchy.
  5. I v oné hrůze smrti našeho Pána na kříži spatřujeme jednu důležitou věc. Zásadní pro náš život. Ježíš na kříži visí místo nás, on místo nás prožívá odloučení od Boha. A především smrti odnímá její osten nesmyslnosti. Člověk již nemusí odcházet z tohoto světa nesmyslně do prázdna a nicoty. I smrt se díky Boží lásce, která neopouští, stává cestou. Smrtelné vody jsou rozděleny, uprostřed je cesta k životu a svobodě. Přijmeme riziko víry, nebo se spokojíme s jistotou, že nás Egypťané dostihnou, pobijí a zase odvedou nazpět? Spolehneme se na to, že Bůh nás vede a vykročíme?

Požehnané Velikonoce! Jaroslav Křivánek

Ex 12, 1-4.11-14 1 K 11, 23-26 Jan 13, 1-15

Sestry a bratři, na Květnou neděli jsme vstoupili do svatého či pašijového týdne. Radostný a oslavný vstup Ježíše na oslátku do Jeruzaléma střídá chvíle, kdy Ježíš tráví čas ve společenství se svými nejbližšími. Večeře se účastní jen úzký kruh učedníků, kteří jednou provždy splní své role v dějinném příběhu, jenž se bude znovu a znovu připomínat a v našich životech prolínat a opakovat.

Mohli bychom říci, že veřejné dění střídá privátní, soukromé. Každý z nás nějakým způsobem vystupuje na veřejnosti a také máme své nejbližší, se kterými nás pojí nejužší vztahy. S nimi sdílíme své radosti i starosti. Jsme spolu svázáni poutem krve. Tyto vztahy jsou nejhlubší a snad i nejzranitelnější, protože nám na nich převelice záleží. Na Ježíšově večeři je krásné, že z události soukromé se stalo pozvání pro celý svět.

Je Zelený čtvrtek, začátek tzv. Třídenní, středu křesťanské zvěsti. Prožíváme s Pánem Ježíšem poslední hodiny jeho pozemského života. Vše, o čem slyšíme a je nám nabízeno, můžeme vzít jako příležitost být posvěceni a zažít přítomnost Boží jako nezměřitelnou lásku, milost a požehnání. Děkujeme Bohu za dar života a za dar spásy. Bůh nás zve a my toto pozvání vděčně přijímáme.

Přestože pro mnohé z našich spoluobčanů jde jen o dny volna, byť letos je to všechno ještě jinak, pro nás, křesťany, se jedná o důležité svátky za všech okolností. Velikost Velikonoc tkví také v tom, že to byly největší svátky Ježíšovy, že to byly dny, kvůli kterým přišel, ve kterých se naplnila ta hodina, kterou vyhlížel, na kterou se těšil, kterou očekával s úzkostí. Hodina, ve které se rozhodl vydat ke slávě Otce a pro naši záchranu. A jak začíná dnešní úryvek evangelia, Ježíš věděl, že začíná ona hodina.

Tato hodina spadá vjedno s velikým židovským svátkem Pesach-Pascha. Svátkem, který židům připomíná a dává znovu prožívat určující událost dějin Izraele: vyjití z otroctví do země svobody. To, co Ježíš učiní, má i nás převést z otroctví do svobody. On je tím novým Mojžíšem. Jeho kříž je cesta.

Ježíš je také beránkem, jehož krví byly poznamenány veřeje těch, kteří byli vyvoleni pro tuto cestu ke svobodě. A krev okamžitě budí další odkaz – krev smlouvy. Desky Smlouvy Hospodina s jeho lidem byly postříkány zvířecí krví, byl to jakýsi rituál zpečetění, nabytí platnosti. A zde se uzavírá Nová smlouva – nový vztah Boha a lidí, a i tato smlouva bude zpečetěna krví Kristovou. A obětovaný beránek hned připomíná jiný rituál – zvíře, na nějž jsou symbolicky vkládány v den pokání hříchy lidu, aby byly odneseny pryč, prominuty – a mohlo se slavit smíření s Bohem. Jsou zde symboly, skryté významy, odkazy.

Je zde ovšem také Jidáš, zrádce, který Ježíše vydává pro pár stříbrných. Smutné až k zlosti. Pán zůstává pokorný a mírný. Prokazuje svým nejbližším službu lásky. Myje učedníkům nohy. Šlo o práci otrockou. Žádný ze židů, ani z otroků židovského původu nesměl být nucen vykonávat tuto práci. Ježíšovi toto není cizí. Říká: Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Víme, jak je to obtížné. Že bychom v takové chvíli raději křičeli, vyřídili si účty, dali najevo svou nevoli. Nechali si posloužit. Toužili spíše zažít ještě trochu respektu, potěšení, radosti. Ježíš to všechno obrací naruby. Tyto činy dávají váhu slovům. Nutí nás přemýšlet. Velmi pečlivě rozvažovat, co říkat, jak konat  nejen v mezních situacích.

Z tohoto pohledu se nedivíme Petrovi, že nechápal, stejně jako nechápeme my. Trochu rozumíme a hodně nerozumíme, klopýtáme, učíme se na cestě, není nám vlastní uvažovat o oběti a zároveň daru. Jestliže bez Kristovy oběti bychom nedošli spásy a záchrany, tak i bez vzájemné služby a mnohých obětí by náš lidský život vůbec nebyl možný. Vždyť my si sloužíme i tím, že dobře vykonáváme práci, každý tam, kam byl životem postaven. Tak je celé naše lidské společenství propojeno vzájemnou službou.

Zastavme se v tento čas, ponořme se do ticha vlastního nitra, abychom byli připraveni přijmout velikonoční zvěst. Modleme se, aby ubývalo předsudků a nepřátelství, aby všichni byli ve svornosti a jednotě. Jsme k tomu vyzváni samotným Kristem. Otázky zůstávají. Odpovědi najdeme ve stavu naprosté důvěry a odevzdanosti, když se nás zmocní Duch Kristův. Amen.

Děkujeme ti, Pane, že se k nám skláníš a očišťuješ nás ode vší špíny, kterou jsme po cestě nabrali na povrch i do hloubky. Mocí svého Ducha utvrď novou smlouvu s námi: dopřej nám svůj pokoj, obdař nás vytrvalostí a posilni nás k účinné lásce. Amen.

1 2 3 9