Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.

(Žalm 25, 6)

Sestry a bratři, vstupujeme do dalšího postu našich životů. Toužíme k Velikonocům dojít s pokud možno nejčistším náhledem na Boha, bližní i na sebe samotné. Víra je cesta, na které se člověk proměňuje. Už vydat se na ni vyžaduje odvahu. Neodbočit špatně pak jistou prozíravost, moudrost a někdy i štěstí. Alespoň tak to většinou sami posuzujeme. Především nás zajímá cesta Pána Ježíše Krista. Bez ní by naše snažení nemělo významu. Půst věřícím nabízí příležitost k aktivitě i pasivitě. Pro jedny je to čas změny ve smyslu bohulibých aktivit. Začnu na sobě tvrdě pracovat, je potřeba askeze, chci pomáhat potřebným. Pro jiné je to změna opačná. Budu pasivní. Bez velkých vnějších postojů a gest chci kontemplovat, rozjímat v modlitbě, poznávat takto usebrán lépe Boha i své srdce. Celkově jde o to nalézt takovou míru, kdy jsme schopni otevřít se Bohu, svým blízkým a tím zdokonalit i sebe samé.

Druhá postní neděle je uvedena latinským slovem Reminiscere. Asi víte, že Remember! Pamatuj! je jednou z akcí našeho kulturního života, kdy se připomínají oběti holocaustu. Vzpomínková setkání toto smutné a zrůdné místo dějin reflektují, protože někteří raději zapomínají. Půst se obecně nevyhýbá fatální otázce samotné existence člověka a tu nám vytane na mysli memento mori – pamatuj na smrt. Křesťanská zvěst ji vidí jako součást života. Kristova oběť lásky na kříži přináší plody, které vyraší: Slavné zmrtvýchvstání, dar Ducha svatého, Slávu, kterou dostává On a všichni, kteří se k Němu hlásí.

Abraham je jedním z nejznámějších starozákonních poutníků. Byl povolán, a tak prostě sebral rodinu a šel do neznáma. Zní to všedně a obyčejně. Možná bychom neměli přehnaně přemýšlet o víře, ale vydat se tam, kde můžeme očekávat zvláštní Boží přítomnost. Obdobně užitečné je rozpomenout se, kdy a za jakých okolností jsme se přidali na cestu s Ježíšem my a co pro nás znamená společenství Božího lidu. Víra přináší napětí. Věříme, ale nevíme. Věci často nemáme pod kontrolou, což zneklidňuje. Hovoříme o zkouškách. Někdy je největším vítězstvím takovou zkouškou vůbec projít. Ukazují nám pravdu o nás samých, o naší víře. I bolesti a ztráty patří k životu, aby se otevřel prostor pro nová obdarování. Co je platné člověku, když ze složité a těžké situace vyklouzne pomocí lži, vychytralosti nebo útěkem a nezodpovědností? Kolikrát zkouška znamená zůstat trpělivý. Naučit se čekat na Boha. Největším darem je pokoj v srdci.

Žalmista volá, aby Hospodin pamatoval na svoje slitování, na své milosrdenství. Z Kristova příběhu víme, že se s Bohem nesetkáváme jen skrze příjemné okamžiky životního výsluní, ale i skrze kříž. Věříme, že Bůh je dobrý a mocný, aby mohl vykoupit každou bolest, vysušit každou slzu a provedl nás k věčné slávě.

Každou bohoslužbu „oslavujeme památku svého vykoupení, nebeský Otče. Obětujeme ti dary – chléb a kalich s vínem, připomínaje si Kristovo zrození a působení, jeho smrt a vzkříšení, jeho nanebevstoupení i jeho zaslíbený příchod ve slávě. Posvěť to, co předkládáme, a posvěť i nás…“

Velebný a Svatý, přijmi díkůvzdání za své slitování.

Popeleční středa 2023

Tomáš Chytil