Gn 1, 1-5 2 K 13, 11-13 J 1,29-34 Písně č. 6, 165, 261, 312, 194
Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve, než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.´ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“
Promluva ze dne 8. ledna 2022 ke 102 letům CČSH
Chrám sv. Mikuláše v Praze
Sestry a bratři, vážení a milí kolegové, hosté z ekumeny, jsou za námi hlavní vánoční svátky, vstoupili jsme do nového kalendářního roku a dnes máme možnost se setkat na památném místě v památný den, abychom si připomněli, že 8. ledna 1920 vznikla Církev československá, později s přívlastkem husitská. To ovšem není jen památeční událost a dnes nejde o vzpomínkový akt.
Měl a má důsledky. My jako věřící křesťané v této církvi Kristově můžeme říci, že se nám dostalo velikého Božího milosrdenství. Projevilo se i tak, že jsme součástí církve, naučili jsme se v ní modlit, uvažovat v základních křesťanských pojmech, přijali jsme a přijímáme svátosti, neseme břemena jedni druhých a chválíme Boha za vše, co nám dal a dává. Především bychom měli zakoušet radostnou vděčnost.
Otevřeli jsme Písmo svaté hned na počátku, kde čteme příběh o stvoření světa i člověka. Kolikrát už jsme jej četli? Myslíme si, že to dobře známe. S velikým chvěním přistupuji k řádkům, kde se píše o světle a tmě. Napadá mě, že mohlo být vše jinak. Jak moc byla svázána církev dualistickým viděním, hrou protikladů, která přináší napětí, ale i rozšiřuje obzor a nepřestává překvapovat? Tolik tajemství, tolik otázek při stvoření světa a člověka! Čteme a vnímáme ten přesah. Že je svět, že jsme my, že žijeme a umíráme. Kam jsme dospěli se svým poznáním? Plného vysvětlení jsme se nedopracovali, jen vnímáme příslib naděje, že je to dobře připraveno a uděláno. Jsme součástí Božího plánu spásy.
Kořeny, začátky jsou důležité. Taktéž iniciační obřady. Lidé se vracejí tam, odkud pocházejí, kde vyrůstali, s nostalgií a něhou vzpomínají na postavy z mládí. I církev si pravidelně připomíná své počátky. Ale je otázkou, co je vlastně oním počátkem. Zda můžeme velkoryse hovořit již o stvoření Adama, který se vydal na svou pouť, nebo o vyjití Božího lidu v příbězích praotců, anebo se upneme na svatodušní svátky a vylití svatého Ducha? Nebo opět vzpomeneme na Vánoce 1919, kdy návštěvníci chrámů mohli uslyšet mši v českém jazyce a otcové zakladatelé odvážně vyšli neprošlapanou cestou? Všimněme si ale, že vždy jde o to setkat se s oslovením, s mocí uvádějící náš život do znepokojení, do pohybu víry. Protože tato moc přesahuje vše, co máme v rukou, protože ji zakoušíme jako svůj přesah, říkáme, že jde o Boží působení v tomto světě.
Bůh neopouští svůj lid. Dává mu dokonce v tajemství vtělení svého Syna, Ježíše Krista. V Duchu svatém se zrodila víra, že to, co přinesl, má pro lidský život význam. Ze zmatených a bázlivých učedníků se stali vyznavači nového života; odpuštění, odmocnění zla a násilí, budoucnosti lásky.
Církev je bytí s Bohem a bytí spolu. Těch, kteří se nechali pokřtít, vzdělávají se v apoštolském učení, žijí ve společenství sester a bratří, modlí se. Jsou plní svaté bázně, svorní, přijímají svátosti. Z toho vyplývá radost, upřímnost srdcí, chvála a čest Pánu. Tak vyrostla a žije církev… Pro tento silný prožitek máme být neustále otevřeni, abychom mohli vyznat to, co Jan Křtitel: Ježíš je Syn Boží, nebo jinak, že Ježíš je Pán. Dostali jsme totiž díky církvi velikou výsadu – své životy zasvětit Bohu.
Nechci být ale příliš sentimentální a nostalgický. Jen chci poukázat na to, že Písmo svaté hovoří o společenství víry, o smlouvě mezi Bohem a člověkem a my jsme toho pokračující součástí. Nastavené je to dobře, ale je tu nevyzpytatelný a nepředvídatelný element, otazník: člověk. A chceme-li dnes být upřímní, pak také musíme doznat, že není vždy snadné dostát křesťanským ideálům, že se více či méně úspěšně pasujeme s pokušeními doby, dnes s lhostejností, individualizací, atomizací společnosti a že si sami někdy vykládáme věci tak, aby se nám hodily a aby to moc nebolelo.
Mám na mysli i naše, eufemisticky řečeno, ne zcela optimální vztahy v manželstvích, rodinách a kolikrát právě i v náboženských obcích. Při pozornější četbě Nového zákona však zjistíme, že nejde o nic nového pod sluncem. Apoštol Pavel by mohl vyprávět. Nabízí slova napomenutí i povzbuzení. Poukazuje na pře, ale staví se proti nenávisti, ví o různosti a přece zdůrazňuje, jak je podstatné být spolu na jediném základě, jímž je Kristus.
Z 2. listu Korintským jsme slyšeli konec, závěrečné vzkazy a pozdrav, co v každém slušném dopise být mají a většinou jsou. I tam je propast tajemství. Ale jinak. Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se… buďte jednomyslní, pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. A jinde zase mluví o větší lásce, vnímavosti a modlí se za to, aby lidé byli ryzí a bezúhonní. Těmito cestami – když si začneme všímat druhých, když si budeme navzájem naslouchat, když přijmeme jeden druhého, nebudeme se nad druhé vyvyšovat, myslet si, že „máme patent na pravdu“, poznáme Boha – zakusíme ho. A víc: poznáme, že on je v nás a my v něm.
Veliká výročí většinou nutí bilancovat a slavit. Není žádnou ostudou přiznat si slabost a zranitelnost. I církev vzpomíná na to, co už všechno prožila. Na co může vzpomínat s hrdostí, někdy také se zármutkem ze selhání před nebeským Otcem. Byly zkoušky, ve kterých jsme neobstáli. A stále zápasíme. Jsme křehcí, ale pod Boží milostí. Trefně to vyjádřil teolog Tomáš Halík: Kdybych potkal církev evangelicky chudou, naplněnou pokorou a svatostí všech svých údů, nedávající nikomu v ničem příčinu k pohoršení, ano, onu nevěstu krásnou, „církev svatou, slavnou bez poskvrny“ o níž čteme v Písmu (Ef 5,27) uznal bych, že se tentokrát v ďáblově maskérně ještě více snažili. „Kde jsou tvé rány?“ zeptal bych se…
Na druhou stranu máme radost z věcí, kdy jsme před Bohem obstáli, přispěli k jeho cti a slávě a stali se svědky jeho svatého Slova.
Před několika lety obletěla o Vánocích naši zem písnička nazpívaná Václavem Neckářem Půlnoční. Všude ji denně hráli. Zalíbila se, protože jednoduchá melodie o pár tónech se vryla do paměti a prostá slova se snadno vybavila. Je tam také: Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma… Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát! I takto se dá modlit, v tom poznáváme touhu po Bohu, který nezatracuje, neopouští, ale laskavě a velkoryse miluje.
My věříme, sestry a bratři, v Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Hospodin je Bůh plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Nepřeje si záhubu těch, které pozval na cestu svědectví, na cestu lásky a služby. Volá k pokání a k odvratu od všech nepravých věcí a k obnově srdce a ducha. Vezme-li církev toto Boží napomenutí vážně, půjde-li cestou služby, jako šel její Pán, bude žít. Tehdy jde totiž vskutku o opravdovou slavnost.
Neříká nám Písmo, že ve tmě svítí světlo a tma je nepohltila? I v nás je toto světlo, jen ho objevit, aby ho přibývalo. Spoléháme na své úspěchy, znalosti, dovednosti, nebo na evangelium milosti? Bůh nás přesto přijímá, zve a vše je v jeho rukou. To nám zaslibuje v Ježíši Kristu – a my jeho zaslíbení můžeme věřit. Do budoucnosti hledíme s naději a prosíme, aby nám Bůh dal svou milost a požehnání. Amen.