Dvě chudé vdovy a my

1 Kr 17, 10-16 Žd 9, 24-28 Mk 12, 38-44 Písně č. 77, 268

Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“

Velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo.

(Sv. Ambrož)

Je to vždycky tak silné a zajímavé téma, když máme v kostele hovořit o chudé vdově, která dala dva haléře a přitom jí už nic nezbylo. Zvláště když předtím slyšíme o podivných služebnících Božích, kteří si ze své zbožnosti vytvořili pěkné živobytí. Tak by bylo asi nejlepší odsoudit učitele zákona, pochválit vdovu a těšit se na vše, co pěkného nám život přináší, třeba z kaldounu a svatomartinské husy.

Ty vdovy jsou vlastně dvě. Hmotné zajištění v té či oné době zajišťoval muž, ony byly bez něj, takže v provizoriu a bez zastání. Jedna vdova už neměla nic než na jedno jídlo, druhá odevzdala poslední peníze do chrámové pokladnice. Co je mohlo čekat? Starozákonní odpovídá: Najíme se a zemřeme. Ani si to dnes nedovedeme představit. My se přece najíme a i kdybychom nějaký čas hladověli, tak se pak zase najíme. No a mít poslední peníze, tak je určitě nebudeme házet do chrámové pokladnice, protože takhle se se životem hazardovat nedá. I když jedno přísloví říká: Kdo neriskuje, hazarduje se životem.

Je riskantní vsadit svůj život na Boha? Možná je to nejrozumnější rozhodnutí, které tady můžeme učinit. Ale něco v nás se tomu příčí. Ježíš ukazuje na dva způsoby dávání. Boháče, kteří dávají mnoho, aby je docenili lidé. A vdovu, která skrytě dává pro Boha. Učedníci by pravděpodobně obojí přehlédli a nevěnovali tomu pozornost, protože my vždycky máme na očích ty, kteří dávají hodně a nevšímáme si ubožáků, protože je to pohodlnější. Tak přehlížíme Boha. Ale on se dívá a vidí. Ježíš naposledy v Markově evangeliu svolává učedníky, aby jim řekl něco k této situaci. Jemu se blíží smrt na kříži. Bůh dal všechno, dal svého Syna. A Písmo ke konci tohoto církevního roku připomíná Boží soud. Vše ve světě i v církvi proniká Ježíšův spravedlivý pohled. On rozpoznává vše, co je povrchní, co je jen „na oko“, i co je upřímné, hluboké, co vyvěrá z pravé důvěry lidského srdce. Lidé snadno podlehnou zdání a klamu. Můžeme se nechal oslnit něčím vnějším. Ale Bůh se dívá jinak. A dívá se i na chrámy, kostely, kaple…

Chudá vdova měla svým chováním, způsobem jednání tolik z Krista a byla mu tak podobná! Jak to, že dala víc než všichni ostatní? Protože velikost darů se nepočítá podle toho, kolik kdo dal, ale podle toho, kolik mu zůstalo. Někdy, když jde do tuhého, mohou peníze významně pomoci, někdy jsou úplně bezcenné a jedno jsi-li boháč nebo ubožák… Peníze mohou dojít. Tehdy můžeme přeřadit na jiný způsobem myšlení a chování a můžeme dát něco ze sebe, nebo sebe samotné. Vždycky má co dát ten, kdo je ochoten dát sebe. Nasadit se, pomodlit, účinně pomoci.

Chudá vdova jedná tak nerozumně! Je to šílené, přímo nezodpovědné, nenormální, vždyť ona se plně odevzdala Bohu. Nezbylo nic než víra. Vzdáleně mi to připomíná, jak jsme před léty začínali s živým betlémem. Nejprve nápad, potom těžká nedůvěra v tento projekt. Někteří si řekli, že nemá smysl se do něčeho takového pouštět. Byli rozumní a viděli šance uspět po svém.

My jsme tady s br. předsedou chodili s nápadem živého betléma v hlavě okolo kostela, přemýšleli, kam jej umístíme – neměli jsme ani betlém, ani zvířata, hudbu, tolik toho bylo nejasného. Jen víra, že to je bohulibá věc, nás nesla dál a přenesla přes tu propast nejistot. Z Polanky dodali dřevěný skelet, z Bělé ovečky, ze Studénky aktéry a našli se lidé, kteří vzali za své pořadatelství a pohoštění. Dobrá vůle nakonec zvítězila, jen vrásek některým přibylo. Ale Bůh si přeje, aby lidé viděli smysl Vánoc. On daroval tolik, cele a beze zbytku, tak proč my bychom nemohli dát něco ze svého přebytku? Bohu se líbí, když se lidé dokážou spojit a něco obětovat. Nejde totiž jen o peníze. Jde o vztahy mezi námi a především o vztah s Bohem.

Někteří ale zůstávají na formální bázi. Třebas i přijdou do kostela, pomodlí se, ale duchem jsou víceméně neúčastní. Hlavně, aby to moc nestálo, do košíku dvacku, bohoslužby do hodiny – a aby farář zas něco nevymýšlel.

Učme se upřímně a opravdově navazovat svůj vztah s Bohem. Protože jen on se o nás může postarat. Dávejme ze zbytku svého času, ze zbytku svých sil, ze zbytku pozornosti. Dávejme ze svého nedostatku, protože to je projev lásky a důvěry. Lidé někdy dávají Bohu naoko mnoho. Dávají ledacos. A diví se, že nejedná. Možná proto, že vším tím, co jsme mu nedali, mu dáváme najevo, že s ním zase tolik nepočítáme.

Pamatuji si i na člověka, který zde určitý čas navštěvoval bohoslužby a vždy zůstával nesměle stát vzadu. Díval jsem se na něj, velice rád na něj vzpomínám, před několika lety zemřel, jako na někoho, kdo dokázal vejít do Božího domu, naslouchat a modlit se. Jsou takoví, kteří řeknou: Do kostela nejdu, on by spadnul pod těmi mými hříchy. Ještě se to nikdy nestalo. Zůstávají venku, míjejí tento posvátný prostor a jdou dál svým životem. Věřím, že tento náš bratr vešel do života.

I ta chudá vdova mohla minout pokladnici bez povšimnutí, jít dál, říci si (logicky): Teď přece nebudu dávat do pokladnice, kdoví, co s tím ti darebáci kněží udělají a já si aspoň ještě koupím kousek chleba. Vždyť Bůh vidí, jak na tom jsem a jistě to pochopí. Ale ona to neudělala. Dala ze svého nedostatku, dala vše. Ježíš si jí všimnul, Ježíš ji velebí, chválí, dává za příklad.

Náš život s Bohem není něco navíc přidaného k našemu životu, jak to někteří vnímají. TO je náš život sám. Protože Bohu patříme a patří mu všechno, co máme.

Nedozvíme se o té ženě, chudé vdově už nic. Co bylo dál? Zemřela bez prostředků? Nebo zažila zázračné zastání? Ježíš nepodniká nic, nepoklepe jí uznale na rameno, nedá jí peníze ze svého, prostě jí viděl do srdce, viděl do těch ostatních, konstatuje, jak to je a nezasahuje.

Ve svých úvahách nezapomeňme na to, že Ježíš dal nejvíc, co mohl – svůj život. Učme se chodit světem obdobně. Chceme si tady zachránit pohodlí a komfort pro život vezdejší, nebo se naučíme obětovat už nyní něco Bohu, aby to nebylo jen formalitou či dáváním na odiv? Vždyť to nemusí být jen peníze, ale třeba udělat si čas pro úklid kostela, pro modlitbu, pro návštěvu bližního. Před námi pak stojí otázky: Co je velké a malé? Podstatné a nepodstatné? Cenné a bezcenné? Z hlediska věčnosti…