Promluva biskupa ke svátkům Všech svatých a Památce zesnulých
Mdr 3, 1-9 1 Te 4, 13-18 J 6, 37-40 Písně č. 279, 23
Prožíváme dva významné křesťanské svátky. Prvním listopadovým je svátek Mučedníků, svědků Páně. Všech svatých. Vnímáme svědectví o Bohu, který vytváří společenství, křísí i mrtvé, vysvobozuje k životu a my to vděčně můžeme přijímat a zažívat, že církev nás spojuje, propojuje. Je to dotyk nebeského království, něco povzbudivého a tolik potřebného pro nás, kteří zde zápasíme.
Druhým je Památka zesnulých. Asi je známější lidovým označením „dušičky“. Opět nastává čas, kdy každoročně vzpomínáme na naše drahé zesnulé a modlíme se za ně. Tím ctíme jejich život, posvěcujeme svůj a dáváme najevo, že vazby na základě opravdové lásky smrt nezpřetrhala. Rodiny navštěvující hřbitovy svědčí o zvýšeném zájmu společnosti, byť většina zůstává u výzdoby hrobů, aniž by za rozsvíceným světlem viděla Světlo ze Světla, Krista, toho Ukřižovaného i Vzkříšeného.
Na první pohled se může zdát zvláštní, že zrovna Vánoce a Památka zesnulých jsou nějak slaveny i těmi, kteří jinak zájem o křesťanskou víru navenek nedávají. Je pouze málo těch, kdo listopadové svátky opomenou, kdo neprokazují úctu zesnulým příbuzným, přátelům a kamarádům. Jinak jsme překvapivě svědky, jak mnozí obětují peníze na věnce, květiny, svíce, ale i na palivo do aut, aby byli nablízku i těm na vzdálenějších hřbitovech.
Pro nás, věřící, je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry: díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána. On řekl: Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. A Jeho vůle je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Kdy nastane ten poslední den, kdy bude poslední soud, to nevíme.
Víme jen, že Bůh je milostivý a dokáže odpouštět i to, co my si odpustit neumíme. Že je s námi i tam, kde s námi jiní být nemohou. On po své smrti vstal z mrtvých. Tuto velikonoční událost, která vyvolává ohromení, strach i hrůzu, přijímáme jako naději pro sebe i celý svět. Je to ta radostná zprava, která nás provází při každém minutí hřbitovů, muk, kapliček i kostelů, i při každém setkání s umíráním a smrtí.
Filosof Seneca pravil, že celý lidský život je jen cestou ke smrti. Je toto syrové konstatování pravdivé? Snad potud, pokud pomineme křesťanský rozměr věčnosti, přesahu, který si připomínáme, ba víc, vyznáváme slovy: Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak, jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých. Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, Pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli.
Slyšeli jsme Slovo Boží. Biblické texty nemohou zůstat jen u vzpomínek, byť by byly nejkrásnější a nejsvětlejší. Písmo svaté ukazuje dál, dopředu. Když se nad tím zamyslíme, bylo by asi opravdu tragické, kdybychom doufali jen v to, že budeme pěkně žít a skončíme jako těla bez duše, jako zubožení, ztahaní, vysílení, zchátralí.
Bůh nás měl v mysli ještě dříve, než jsme se narodili. Vstoupili jsme do tohoto světa malí, bezbranní a nazí, nic jsme neměli. Rodiče či někdo blízký nás oděl, nechal nás pokřtít, sytil, dával péči, lásku, výchovu, vzdělání. Sílili jsme a rostli, stali se dospělými a dá-li Pán dožijeme stáří, poznáme úbytek sil, pomoc a péči mladších a nakonec se podíváme tváří v tvář smrti.
To, že se dnes setkáváme a vzpomínáme na naše drahé zesnulé neznamená, že velebíme smrt a zůstáváme v zajetí smutku a pláče. Jen přijímáme život, jehož přirozenou součástí je smrt. A taky se pod zorným úhlem věčnosti díváme na svůj život zde na zemi, uvědomujeme si, že je to vzácný dar i závazek a snad i přehodnocujeme své pozemské snahy a starosti.
Na některé naše sestry a bratry už vzpomínáme jako rodina církve, bez jejich příbuzných, kteří by kvůli tomu zašli do kostela. To je na jedné straně nepříliš povzbudivé, na straně druhé oni na ně možná pamatují tak, jak umí a jak je jim to srozumitelné, jak je jim to v tuto chvíli dáno, tedy právě onou návštěvou hřbitova a důstojnou výzdobou. Je to málo, nebo moc?
Již několik dní opět můžeme sledovat takové to hemžení na hřbitovech. Je to dle mého taky pohled na ty, kdo hledají. Hledají, jak uctít své předky a jak najít své místo v životě. Touží po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně. A tak se mohou přiblížit i k Tomu, který je nám všem tak nablízku a obětoval se za nás. Možná se hlouběji zamyslí nad tím, co znamená kříž nebo kalich s křížem na pomníku.
Víme, že žijeme v tomto světě, že tady k našemu životu patří i věci smutné jako bolest, smrt, odloučení. Zde máme svou víru osvědčit. Neklademe do tohoto světa a života svou veškerou naději. Máme jednu jistotu, že pravý domov je u Boha. Že po všem bloudění se vrátíme k Bohu, k Otci. Tak Ježíš promlouvá k učedníkům: Jdu k Otci. Nestavěl se k vlastnímu utrpení nějak heroicky, jako někteří antičtí hrdinové, ani nevyhýbal se kříži. Přijal ho s pokorou a nám řekl: Jdu k Otci, abych vám připravil místo…
Právě s tímto vědomím „připraveného místa u Boha“ bychom i my měli přijímat trápení a bolesti života. Jedině naděje na život věčný s Bohem nás může přivést k pokoře, ke statečnému přijímání a vyrovnávání se s těžkostmi života i smrtí. Jak praví starodávná kniha Moudrosti. Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. V očích nemoudrých vypadali jako mrtví, v jejich skonu se spatřovala záhuba, v jejich odchodu od nás jejich zánik. Oni však jsou v pokoji. Kéž je nám i toto slovo útěchou.
Pane, děkujeme ti za všechny, skrze které jsme i my mohli zaslechnout tvůj hlas a uslyšet tvé slovo. Děkujeme ti za všechny, kteří nám právě skrze svou oběť a smrt ukázali k věčnému životu. Uč nás dále předávat to nejcennější, co jsme od tebe přijali, poselství víry, lásky a naděje.
Amen.