Druhá neděle po Velikonocích 26. 4. 2020

L 24, 13-35

Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauzy, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich,jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.

Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z

nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho

vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely

oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct

učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb

Sestry a bratři,

hned po svátcích se dva učedníci vydali tak asi dvě hodiny chůze z Jeruzaléma do Emauz. Jsou bez nálady, jdou pryč z Jeruzaléma, kde je zaskočil pocit prohry – zemřel tam člověk,

v kterého věřili a se kterým spojovali své naděje. Nevěří moc na ty řeči, že andělé hlásali živého Ježíše, a ani na to, že ženy našly prázdný hrob. Nejspíš to tělo někdo ukradl. Hovoří o tom, jaké cítí zklamání. Že jejich naděje umřela na kříži. Určitě každý z nás zažil chuť alespoň malé životní prohry. To nám pomáhá rozumět těm dvěma poutníkům. Když člověk zakusí porážku, chtěl by kolikrát utéct někam daleko, do jiného prostředí, na jiné místo. Oni utíkají do Emauz, možná se jim tam podaří zapomenout a najít zas klid. Nebo budou muset ještě někam dál.

„A my jsme doufali“. To také dobře známe. Frustrace, nenaplněná očekávání, naděje zklamané už po kolikáté. Vzbuzují v nás jen znechucení a zlost. Jsme bezmocní, ztrácíme zápal a energii. Nejrozumnější se nám zdá útěk do světa konzumu, k vydělávání peněz, k hromadění věcí, abychom nemuseli myslet na prázdnotu, která zůstává někde

vzadu a trápí nás. Zkusme se na náš život podívat, jak podléháme znechucení a frustraci? V jakých situacích se objevují a se kterými prohrami jsou spojené? A podívejme se také, kam jsme my chtěli utéct? Zkusili jsme to, utéct a vycouvat? Nakonec bychom chtěli povědět Ježíšovi, že je to i náš vlastní útěk, v čem jsme podobní těm učedníkům na cestě do Emauz. Připojil se k nim poutník a oni vypravují, co se to stalo v Jeruzalémě v posledních dnech: zemřel veliký prorok. A vyjevují mu celý svůj žal a bolest. Doufali v něco velkého, ještě před pár dny měli dobrou naději, a ta teď zmizela. A do téhle

situace rozčarování a útěku vstupuje Kristus. Ježíš nenechá člověka v pocitu bezvýchodnosti. Objevuje se jako nerozpoznaný poutník, v Kristu přichází mezi lidi Boží moc. Vstupuje do dějin a je nablízku každému člověku. Ježíš nás přichází probudit a vytrhnout nás z takových stavů. Povzbuzuje učedníky, ať pojmenují a vypovědí všechny své bolesti. My to čas od času potřebujeme, abychom mohli vypovědět svůj smutek i zoufalství, a také radost a naději. Poutníci do Emauz Ježíše nepoznávají, i když s nimi putuje a poslouchá je, těší je a otevírá jim oči. A jeho slova postupně zmenšují bolest a žal v jejich srdcích. Tak rozmluva s ním působí, Ježíš léčí rány těch, kdo s ním mluví, a přitom ho poslouchají. Učedníci hledali útěchu někde daleko, a nevšimli si Ježíše, který šel vedle nich. Nejsme my jim podobni i v tomhle? Nepoznáváme to, co je blízko, protože pořád sníme o tom dalekém. Neceníme si dnešní den, ale hledáme naplnění a štěstí v zítřku. Nevidíme, co máme, protože toužíme po tom, co je nedostupné. A ukazuje se, že to nejcennější máme tak blízko. Bůh je v Kristu od nás na vzdálenost modlitby, vždycky

připravený nás vyslechnout. Putuje s námi po naší životní cestě. Vzkříšení nám dává naději, že prožijeme život, který má smysl i přes hranice našeho času. Kristus nás chce podepřít vždycky, když potřebujeme pomoc.

Amen