První neděle po Velikonocích
1. Petrův 1, 3-9
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
Sestry a bratři,
Velikonoce jsme prožívali před týdnem a ještě pořád vnímáme jejich atmosféru, je to zvláštní čas nejenom církevního roku. V životě křesťanů jsou takovým přelomovým bodem. Hranicí mezi smutkem a smrtí temného času krize a mezi světlem a radostí času Vzkříšení.
Ještě nedávno jsme v mysli doprovázeli Ježíše na Golgotu. A o to více vnímali trápení a strachy, co si neseme na svých cestách životem. Teď se všecko změnilo a začalo jakoby od počátku. Jaro probouzí všechno do nového života a po zimním spánku mění i naše nitro. A dodává nám sílu, energii a chuť do života. Každé nové jaro v našem životě je obrození, nový počátek. A naše víra se obrozuje s velikonočními událostmi, je zase živější, a také víc sebevědomá.
Když čteme náš úryvek z Prvního listu Petrova, cítíme, jak z něho plyne velká radost a jistota víry, které mají svůj základ v naději. Ta radost nevyplývá jenom ze samého Vzkříšení, ale především z toho, co se tím velikonočním zvratem dokonalo. Velikonoce nám oznamují, že před námi byl odvalen těžký kámen, tahle událost nás vede k naději. Vzkříšený Ježíš vnesl do našeho života pravdu a dává nám pro naše životní úsilí úplně nové perspektivy. Teď rozumíme lépe apoštolu Petrovi, jak pocítil, co znamená získat novou šanci i po tom, co Pána Ježíše třikrát zapřel. A připomínáme si poslední rozmluvu Vzkříšeného s Petrem: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Petr se smutkem i s nadějí: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky“ (J 21, 15).
Sestry a bratři, našim úvahám o víře a naději se mnozí posmívají a říkají, že Boha stvořila lidská naděje. Karl Marx řekl, že „ náboženství je opium lidu“. Avšak my věříme, že víra a naděje mají moc obrnit člověka vůči těžkostem života. A naději člověk buď má, anebo nemá. Naděje není lidský výmysl nebo narkotikum, které nás má uspat, znecitlivit, ale zrovna naopak: Bůh nás tou nadějí obrozuje, posiluje nás, vede k aktivnějšímu životu. Pamatujme, že i když vítr nám někdy vane do očí prach a máme zkušenost, jak složitý je náš život, tak Písmo k tomu dnes dodává: Boží moc vás skrze víru střeží. Neskomíráme tu a nejsme opuštění, jsme zapojení do dynamiky života. Naši dočasnost máme vnímat v naději …
Bůh s námi činí veliké věci, proto buďme veselí, buďme za všechno vděční a radujme se, že náš Spasitel nás zachránil.
Amen