Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Úvaha nad biblickým textem k Velikonočnímu pondělí

Vstupní čtení: Ex 13, 3–9

Epištola: Sk 10, 34a. 37–43

Evangelium: Mt 28, 8–15

Ženy rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“ Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: „Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti.“ Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo.“

O Božím hodu velikonočním Ježíš přemohl smrt, jak předpověděl. Vojáci římské stráže, kteří měli doložit jeho nevěrohodnost, se stali naopak svědky neporušenosti pečetí na náhrobním kameni. Později byli i diváky zázraku prázdného hrobu, který dosvědčil vítězství Ježíše Krista nad tělesnou smrtí.

Ježíšovi protivníci se pak na Velikonoční pondělí snažili omezit velikost této události záludnou pomluvou, kterou šířili prostřednictvím podplacených římských vojáků. Proti těmto přízemním snahám však již působil i sám vzkříšený Ježíš Kristus, jenž se začal zjevovat svým učedníkům a posluchačům. Zjevil se nejprve ženám, které navštívily jeho hrob. Podle svědectví Písma se pak zjevoval vícekrát. Základem těchto událostí bylo setkávání se vzkříšeným Kristem, které se odehrávalo v nejužším obecenství Ježíšových posluchačů a učedníků. Bez svědectví této malé skupiny lidí by křesťanství pravděpodobně zaniklo faktem Ježíšovy tělesné smrti. Velikost křesťanství vyrůstá z poznání těchto lidí, že moc oběti Ježíše Krista nespočívá v ponurém divadle jeho smrti vzbuzujícím strach, ale právě v jeho vzkříšení. Ono dává sílu víře všech křesťanů a tedy i víře naší.

Počátky křesťanské víry tak nejsou spojeny s nějakou kolosální manifestací Boží moci a mučednické slávy, ale se svědectvím víry několika prostých lidí. Stejně tak je i setkávání s živým vzkříšeným Kristem základem víry naší. Život naší Církve československé husitské se obnovuje naším svědectvím o této skutečnosti. Křesťanská víra se zpravidla buduje v obecenství věřících při bohoslužbě.

V dnešní těžké době však záludná nemoc obrací zdánlivě vše naruby. Hrozba nákazy vytváří možnost, že právě v tomto společenství přes zbožný záměr se mohou věřící navzájem nakazit a šířit nemoc, či dokonce smrt. Státní úřady proto uvalují karanténu i na křesťanské bohoslužby.

Tato situace nás vede k hlubokému zamyšlení. Kristus vítězí nad smrtí těla životem ducha. Duch Kristův není omezen žádnou karanténou ani jinými fyzickými hranicemi. Křesťanská církev při svém zrodu musela čelit nejen fyzickým stěnám Ježíšova hrobu, ale též ideovému nátlaku oslabujícímu ducha. Lživá propaganda se snažila potlačit radostnou zvěst o vzkříšení Pána Ježíše, jak nám to líčí svědectví Bible pro Velikonoční pondělí. Církev se zrodila nejen díky velikonočnímu zázraku vzkříšení, ale též díky víře společenství Kristových posluchačů a učedníků v jeho pravdivost. Ta přerostla ve svědectví, předávané dalším generacím křesťanů od počátku církve až po dnešek. Toto svědectví překonalo lži, bezradnost i strach ze smrti a umožňuje i nám dnes doufat v Boží pomoc.

Spolu s Kristem můžeme přežít smrt těla, překonat zlo hříchu a neztratit věčný život i za podmínek největší beznaděje. Proto opusťme na Velikonoční pondělí prázdný hrob a potkávejme vzkříšeného Krista všude kolem nás, protože Duch boží – Duch Kristův není svázán žádnými fyzickými překážkami. Ježíš Kristus nás ve svém Duchu utvrzuje ve víře v Boží moc, která překonává všechno zlé. Důležité ovšem je, abychom si tuto skutečnost oživovali ze svědectví Písma a předávali ji dál. Připomínejme tuto radostnou zvěst našim blízkým, a pokud nám náš momentální stav neumožňuje s někým hovořit, navažme s ostatními lidmi spojení prostřednictvím modlitby. Nejúčinnější modlitba je taková, která prosí Boha o pomoc pro druhé. Prosme tedy našeho nebeského Otce i našeho Pána Ježíše Krista nejen za nás samé, ale i za všechny potřebné o ochranu ode všeho zlého. Modleme se, aby nám i jim v případě fyzické smrti byla otevřena cesta k životu věčnému. Věřme, že obdobné modlitby jiných přispějí k tomu, abychom též i my nalezli cestu života i v největším nebezpečí. Nezapomeňme pak na závěr našich modliteb poděkovat Bohu za to, že nás až dosud ochraňoval a poskytoval nám sílu k překonávání překážek.

Naděžda Kaňáková