Hod Boží velikonoční
Evangelium: Jan 20,
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená »Mistře«. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Sestry a bratři!
Dnes je největší svátek církevního roku, slavíme Velikonoce. Slavíme je s radostí, ale nerozumíme až tak úplně, jak to s nimi je. Vzkříšení nezapadá do našeho racionálního myšlení, můžeme ho přijmout jedině vírou. Sílou Velikonoc je síla víry. A tu si ji nejde pořídit jenom svým rozumem nebo studiem. Biskup Augustin napsal: „Nesnaž se pochopit, abys uvěřil, snaž se uvěřit, a pochopíš.“ Víra je dar. A my jsme uvěřili. Uvěřili jsme svědectví Písma, svědectví Marie Magdalské a dnešního evangelia.
Představme si, co by se stalo, kdyby se Ježíš po svém vzkříšení zjevil Pilátovi, Kaifášovi a židovské veleradě? Mohli bychom říct: tak, to bude důkaz, že byl vzkříšen, to už by nikdo nemohl popřít. A uvěřili by, všichni ti, kteří ho nechali zabít? I kdyby před nimi pojedl, i kdyby je nechal vložit ruku do svých ran po hřebech? Museli by uvěřit, že Ježíš je před nimi živý. Ale uvěřili by skutečně křesťansky, že Bůh ho vzkřísil? Řekli by: asi nezemřel. A nejspíš by na něj chystali novou zradu.
Ježíš se zjevuje svým učedníkům. Protože věčný život v Bohu a s Bohem je skutečnost, do které dá Bůh nahlédnout jenom těm, kdo ho milují a kdo mu věří. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). To se týká i nás, všech, kdo máme naději v Ježíši Kristu. Ani smrt sama o sobě není zlo, ale zlý může být způsob, jak ji budeme chápat. Jejím bodcem, který otravuje moji existenci, je hřích (1 Kor 15,56). Třeba hřích proti prvnímu přikázání – … nebudeš mít jiné bohy přede mnou- příznačný pro naše časy: Jestli si svoje ego postavím na místo Boha jako počátek a cíl všeho, potom je pro mne smrt konec všeho… Ten omezený počet dní, po který tu jsem, není aréna pro boj, ale prostor pro smlouvy s druhými. A omezení času není jeho konec, nýbrž společenství s jeho počátkem. Takový výhled na život a smrt máme ze zorného úhlu Vzkříšení.
Sestry a bratři, velikonoční radost k nám přichází, právě když nejvíc potřebujeme posilu. Prosíme, ať nás naplní, ať v jejím světle najdeme ta místa, kde nás naši bližní nejvíc potřebují a tam ať pracujeme, ať jsme sůl země, ať je na nás poznat, že jsme Ježíšovi žáci.
Pán byl vzkříšen! Opravdu byl vzkříšen! Aleluja!