Velký den velkého Boha

Pár poznámek k Velkému pátku

(Jan 18,1 -19,42)

I samotní křesťané přistupují k Velikonocům různě. Někteří se soustředí především na událost Vzkříšení ve snaze se vyhnout nepříjemnému Velkému pátku, který zdůrazňuje utrpení a smrt Spasitele. Jako by toho utrpení a zlého nebylo ve světě i tak dost. Avšak bez pochopení a prožití velkopátečních událostí nelze ani plně pochopit a prožít radost Velikonoční neděle. Nabízím raději několik myšlenek k rozjímání než ucelený výklad a homilii. Na Velký pátek není třeba mnoho slov, spíše skrze rozjímání vstoupit do pašijových událostí.

1. Velký pátek je opravdu napěchován událostmi, tolik se toho stalo. Ježíš je zatčen, je vyslýchán, odsouzen, bičován, ukřižován, zemřel a byl pochován. Velký pátek však můžeme chápat také jako den „Velké“ Boží lásky. Zvláště ve světle starozákonních židovských Velikonoc – svátků Vyjití , spatřujeme disproporci mezi Božím a lidským jednáním, mezi Boží velikostí a lidskou malostí. Jistá forma lidové zbožnosti, která vznikla v baroku, pronáší v tento den tzv. výčitky Spasitele. Jsou postaveny na kontrastu Boží akce a lidské reakce. (Např. Já jsem pro tebe rozdělil vody moře a ty jsi mi rozetnul bok kopím.)
2. Když Pilát spatřil zbičovaného Ježíše, na kterého opravdu nebyl hezký pohled, zmohl se na výrok: „Ecce Homo – Hle, člověk!“ Kristus se zde ztotožňuje s lidskou slabostí a bolestí. Člověčenství to vystihuje mnohem lépe a hlouběji, protože je společné všem. Úspěch, uznání a vydařený život nejsou atributy, které jsou beze zbytku vlastní každému člověku. V posledku každý, dřív či později, musí přijmout lidskou konečnost a zmar. V tom je nám Kristus blízký. Jako „vere Homo – pravý Člověk“ se nevyhýbá bolestnému údělu lidství.
3. Společně s Kristem jsou ukřižováni dva lotři. Dá se říci, že lidstvo zaujímá ke Kristu dvojí postoj. První z lotrů se vysmívá a druhý podstupuje riziko víry. Ti první chtějí mít boha, který nám zajistí jistotu, bezpečí, odmete vše zlé z našeho života. Pokud toto bůh nesvede, dokonce nedokáže zachránit ani sám sebe, nestojí nám za víc než za nadávky nebo posměšky. A pak je tu druhá cesta, přijmout riziko a důvěřovat. Jak neradi přijímáme něco, co není jisté, je zde risk a strach z prohry. A víra je přesně takové bláznovství – abrahamovské vyjití do nezajištěnosti.
4. Největším utrpením našeho Pána na kříži není fyzická bolest, byť je strašná, nejsou to ani posměšky a ponižování. Největší bolestí je, že Syn Boží je Bohem opuštěn (Eloi, Eloi, lema sabachtani!) Tím plně prožívá lidskou situaci, kdy je člověk hříchem oddělen od Boha. Ježíš umírá, je to důsledek hříchu, avšak našeho. Naší zatvrzelosti a pýchy.
5. I v oné hrůze smrti našeho Pána na kříži spatřujeme jednu důležitou věc. Zásadní pro náš život. Ježíš na kříži visí místo nás, on místo nás prožívá odloučení od Boha. A především smrti odnímá její osten nesmyslnosti. Člověk již nemusí odcházet z tohoto světa nesmyslně do prázdna a nicoty. I smrt se díky Boží lásce, která neopouští, stává cestou. Smrtelné vody jsou rozděleny, uprostřed je cesta k životu a svobodě. Přijmeme riziko víry, nebo se spokojíme s jistotou, že nás Egypťané dostihnou, pobijí a zase odvedou nazpět? Spolehneme se na to, že Bůh nás vede a vykročíme?

Požehnané Velikonoce! Jaroslav Křivánek