Od 1. března si vedu deník – a tak vím, že Izrael byl už od počátku o víc než pár kroků napřed. Ostatně jako vždycky. Tisíce let jsou zvyklí na okolní nebezpečí. Mnohému bychom se od nich měli učit. Ano, už tenkrát se měly shánět ochranné prostředky všeho druhu. Nač však být generálem po bitvě. Spíš mě těší republikové šití roušek. Typicky české! Lid si poradí sám. Paradoxně nás tomu donutil a „naučil“ komunistický režim. Nic nevyhodit, všechno opravit. Neumím si tak představit Němce ani Francouze…

Jasně, že chci zůstat v Evropské unii a v NATO. Přesto mě bezelstné přiznání šéfky Evropské komise, že „my, co nejsme experti, jsme situaci podcenili“, srdečně rozesmálo. Expertů mají kolem sebe mnoho. Jenom jim nenaslouchají. Oni přece rozhodují a vládnou! Jenomže většina šéfů EU sice bydlí v EU, ale „nežije“ v EU. Jejich životy jsou naprosto odlišné od podzámčí Unie. Narozeni se stříbrnou lžičkou, s elitní světovou univerzitou, bohatí, úspěšní, mocní. Žádné velké krize moc řešit nemuseli. Ostatně viz p. premiér. Závidět ani vyčítat jim to nelze. Ale hodnocení a kritice se nevyhnou. Aspoň omluva by však byla na místě. V jiném povolání by okamžitě letěli…

Náš krizový štáb dělá, co může. Opozice z toho kupodivu netříská ideologický kapitál. Pochopila, že teď nejde o zideologizované politické půtky, ale o skutečnou polis – věc veřejnou, o lidi! Kéž by jim to všem vydrželo i poté!

Ostatně – ruku na srdce – nejvíc podcenilo situaci samo obyvatelstvo, když navzdory varování lidé odjížděli do rizikových míst. A to si vždycky všichni přejí „hlavně zdraví“. Dokonce infantilně „zdravíčko“! Kdeže, když dojde na lámání chleba, jsou peníze až na prvním místě. Svou neodpovědností nesou nepřiznaně a tiše odpovědnost za šíření viru. Nemistruju. Dokonce to i nějak chápu.

My z generace narozené v prvních poválečných letech nic takového nepamatujeme. Zažili jsme ještě komunistická zvěrstva 50. let a svěrací kazajku normalizace. Kdo se dnes blíží k padesátce, si už moc nepamatuje zavřené hranice a prázdné regály. A třicátníci? Otevřené hranice, jazykové vybavení, svoboda názorů, plné ledničky, technologické hračky, globální svět. A právě globální svět znamená, že nejen Čína, ale i Afrika a … jsou za dveřmi našeho bytu. Totalitní režim stojí na strachu a poslušnosti občanů. Proto to Čína zvládá. Navíc Asiati obecně mají větší respekt před autoritou a také úctu ke stáří.

Ve věcných a laskavých odpovědích Dr. Holmerové na otázky mladé reportérky na téma stáří a coronavirus mi připomnělo, jak málo toho mladí vědí o stáří. Nežijeme pospolu už téměř tři generace. Individualismus svobodného demokratického světa k autoritám důvěru moc nemá. Ten zapeklitý zádrhel nás těžce vyučí tomu, že svoboda má své hranice tam, kde ohrožuje druhé, a tolerance není bezbřehá, ale jen „povolená úchylka“ (viz latinský překlad).

Pár postřehů:

1. V současné situaci možná malicherný, ale přece: Sledujte bedlivě mediální tisková vystoupení politiků, členů vlády, zastupitelů, odborníků. Nejde o znalost oboru. Jde o jejich způsob vystupování, věcnost a racionalitu vyjadřování, chování i prezentaci. Srovnání moc lichotivé není. Hádejte pro koho?

2. Hledáme s přáteli člověka – muže, ženu – který má důvěru naší společnosti, nás všech bez rozdílu. Bohužel vím, že to nemůže být páter (to o nás církvích vypovídá mnohé). Umělec? Telebrita? No, nevím. A moudré spisovatele, neřkuli filosofy, historiky, sociology či psychiatry lidi tak moc neznají. Knihy se nečtou, v TV je nevidíte, jejich vliv nedoceněn a doslechneme se o nich většinou, až při jejich odchodu. Jistě, věřící lidi takového člověka hledat nemusejí… ale přesto. Najde se někdo, kdo třeba práskne do stolu a klidně přizná, že je to mizérie a že má taky strach, ale snaží se nebát?!? A když jsme se neporvali při „sametu“, nebudeme se přece rvát nad rohlíky a necháme něco i bezdomovcům. Někdo, kdo nás kultivovaně napomene, potěší, posílí, uklidní. Někdo, s kým bychom společně s nadějí hledali odpověď, jaký to všechno má smysl, k čemu nás má tato zkušenost dovést.

3. Mysleme za všechny virem zasažené. Na zdravotníky všeho druhu a všechny, kteří se s nasazením starají o naše bezpečí. A modleme se za ně. Ano, taky mám strach. Ale snažím se nebát. Přeji nám všem, ať uneseme, co přijde. A ať to neseme s Boží pomocí.

Mgr. Jana Šilerová

Emeritní biskupka Církve československé husitské