Rodiče s dětmi, děti s rodiči, manželé s manželkami, senioři odloučenost od blízkých, lékaři a zdravotníci v první linii – jak to vydržet? Přes média nám radí psychologové, sociologové, lékaři, odborníci, politici, novináři… Média jsou nám ku pomoci informacemi (stejně jako dřív bacha na fejky!). Mediální hračky jsou nám náhražkou kontaktního „face to face“ (ale k tomu modu „tváří v tvář“ se doufám zase vrátíme). Rad je mnoho. Díky nim máme, jak si naprogramovat běh dne, jak informace o situaci časově omezit, věnovat se dětem, ustát jejich výuku, nehádat se, zacvičit si, jít na procházku (zatím), myslet pozitivně (poručte si!), telefonovat prarodičům a nakoupit jim; ČT 3 jim dokonce nabízí i program (díky za to!).

Jde o to odvést pozornost od TOHO – té příšery – nabízí se mechanismus nemyslet, potlačit, vytěsnit. Jenomže, co pak? Když TO sedí stále kdesi za zátylkem a „Nemocnice na kraji města“ nám v té situaci připadá komicky, doslova jak z jiného světa. Strach. Je nutnou biologickou obranou pro přežití. Pro totality ideální zbraní k ovládání mas. Svírá a ochromuje. Za všemi těmi strachy je ten prazákladní – ze smrti. No jo. Měla jsem napsat něco pozitivního, radostného a nadějeplného. Vždyť ano! Všechno TO přece přišlo v čase předvelikonočním jako nečekané a nechtěné duchovní cvičení svého druhu pro celý svět. A připomnělo nám křehkost a pomíjivost naší lidské existence. Jsme napadnutelní kdykoliv, jakkoliv, čímkoliv, kýmkoliv.

Skrze TO (coronavirus) se nás dotklo něco, co nás nebetyčně přesahuje! Okruží smrtelnosti se kolem nás jaksi víc sevřelo. Nepomůžou na to ani procházky, ani Člověče, nezlob se, ani roušky, ani budovatelské ujištění „Zvládneme to!“, ani vakcína (kéž by byla!). Protože i když coronavirus zvládneme, pořád zůstáváme „bytím ke smrti“. To není strašení ani propaganda církevních dogmat. To je palčivě nám připomenutý fakt.

Se smrtelností se lidstvo srovnávalo od úsvitu svých dějin. Vždycky skrze náboženství. Od Atlantidy, Čingischána až po Osvětim a Stalina zvládal člověk všechnu nouzi světa i svůj vlastní strach pomocí šamanů, pohanských kněží, různých náboženství napříč zeměkoulí, i křesťanství. Toto by při vší úctě psychologové, kteří jsou tu teprve 150 let, na radu C. G. Junga měli přehlížet ze všeho nejméně, už jenom proto, že dnešní člověk hledá, jak se obejít bez Boha, místo, jak ho najít. Proto chodí k psychologům, k psychiatrům, a ne k teologům. Vzájemná spolupráce je víc než nutná.

Přece to, co nás přesahuje (naši smrtelnost), můžeme zvládnout jenom s Tím, kdo přesahuje samu smrt. Jakub Deml řekl, že člověk je tím, co z něho udělá náraz na smrt. Přemýšlejme o tom.

Pro nás křesťany je výrazem vítězství nad smrtí velikonoční Kristus – ukřižovaný a vzkříšený. Naděje plný. V něm by se měl náš strach ze smrti rozplynout jak sůl ve vodě. Proto je přece v Bibli nejčastější výzvou – Neboj se!

Coronavirus je takový lakmusový papírek toho, jak s nouzí, úzkostí a strachem umíme zacházet. My, v té bohaté, pyšné a nestřídmé civilizaci, která si pořád říká křesťanská.

Do Velikonoc přeji jako vždycky: znovuprožití Božího Ducha a z něho pak vnitřně protříbenou nezranitelnost.

Jana Šilerová, co se taky snaží „udržet svou duši pohromadě“.

Emeritní biskupka Církve československé hustiské