Evangelium: Jan 11, 1-45

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betánie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád,“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, vzrušilo ho to a rozhorlen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

Sestry a bratři v Kristu,

dnešní oddíl z Janova evangelia předjímá už velikonoční dobu. Nadešly těžké časy, nejhorší je, že nevíme, co nás všechno čeká. Napadají nás otázky, které nás možná i znejistí, o životě a o smrti. V čem je cíl našeho života a čemu jdeme vstříc? A v čem máme nějakou naději? I kdybychom svým životem prošli dobře, úspěšně a čestně, i kdyby za námi zůstávalo užitečné dílo, co nakonec povědět tváří v tvář smrti? Je to konec? Nepadá odtud na všechno naše snažení, na naše úspěchy a naše naděje nakonec stín zmaru? O tom všem je dnešní evangelium. Jen otevřít Bibli  – ne proto, že by v ní byly hned na ráně všechny odpovědi, ale proto, že nás povede. Povede k naslouchání, spíše než k noření se do našich problémů a úzkostí.

Ježíš říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“. (Jan 11,25) Náš oddíl z Janova evangelia, mluví výrazně  o jádru věci, o Bohu, o lidském životě v perspektivě toho, čemu říkáme věčnost. Ježíš je v našem evangelijním příběhu konfrontován se smrtí; s úmrtím blízkého člověka. Zemřel Lazar, bratr Marie a Marty a už je to čtyři dny, co byl pohřben. Do takové chvíle přichází Ježíš. Truchlící Marta mu vychází vstříc. Při uvítání mu tak trochu vyčítá, že přišel pozdě. Kdyby přišel včas, nemusel Lazar zemřít. Ale v tomto příběhu nejde o to, že by Ježíš byl nějaký „pohádkový dědeček“, který ví, jak zaplašit „tu s kosou“. Janovo evangelium není pohádka tohoto typu. Je to dost promyšlené a pečlivě sestavené svědectví o tom, že onen „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ – o němž svědčí proroci a žalmisté – že tento Bůh se mezi námi zjevuje svou mocí v postavě Ježíše z Nazareta. – Co to znamená? Slyšíme slovo: Vzkříšení, a tady je třeba dát pozor, abychom si tento pojem nenaplnili nějakými příliš konkrétními představami. Protože pak bychom jej – právě pro nepřiměřenost těchto představ – museli asi brzy odmítnout a přestat užívat. A to by byla škoda. Vzkříšení totiž vyjadřuje, že smrt nemá poslední slovo. Že smrt a hrob nejsou bezednou jámou zmaru, do níž nakonec všecko spadne. Vzkříšení vyjadřuje nikoli „návrat do pozemského života“, ale svrchovanost a konečné vítězství toho zdroje života, z kterého nám je naše životní cesta darována. Vzkříšení je odpověď na zmar a smrt. A ta smělá myšlenka na triumf nad smrtí je tady vztažena na Ježíše. To on zde říká: „já jsem vzkříšení a život…“ – a to znamená, že to, co on ztělesňuje, co představuje a co navozuje tam, kam přichází či kde je přítomen, to je vzkříšení a život. Tam v posledku už nevládne zmar a smrt. Proto každý, kdo je, jak říká apoštol Pavel „v Kristu“, kdo se svým životem ke Kristu hlásí, upíná a spoléhá se na něj se svými nadějemi i se svými nejistotami, ten má život – život „v Kristu“. Jinými slovy: má podíl na životě, na nějž je i smrt krátká …- má „život věčný“.

To vyjadřuje – docela prostými slovy – druhá věta Ježíšova výroku: – „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“… „Život v Kristu“ trvá až za hrob; to se evangelium pokouší vyjádřit mnoha způsoby, např. také velikonočním příběhem…

Za všemi oddíly Písma, které nás odkazují k posledním věcem, je jedno jasné: Bůh má za vším a nade vším poslední slovo, a to právě ten Bůh, který se nám zjevil v poníženém Spasiteli Ježíši Kristu – dejme se touto evangelijní zvěstí potěšit a oslovit. A orientovat k dovršení přípravy na Velikonoce: poslední slovo nad našimi životy má On, v Kristu Ježíši náš dobrý Otec. V této zvěsti je slovo potěšení a naděje. A to i smrti navzdory.  

Amen.