Promluva k 3.neděle postní
15.3.2020
Texty z Písma: Exodus 17,3-7; Římanům 5,1-8; Jan 4,5-42
Sestry a bratři,
dnešní texty z Písma poukazují na základní lidskou potřebu, kterou je „žízeň“, ať fyzickou či duchovní. Hledala jsem, jak dlouho člověk vydrží fyzicky bez vody, a našla jsem, že člověk ve volné přírodě vydrží tak 3-4 dny, neboť bude hledat vodu a spotřebuje část tekutin pocením. Ale bylo vypočítáno, že při teplotě 26,6 °C může průměrný člověk přežít bez vody po dobu až 7 dní. Ovšem jakmile se oteplí o pouhých 5 °C, doba přežití se zkrátí o celý den.
Ve Starém zákoně, v knize Exodus pochodovali Izraelité pouští a celkem očekávaně „žíznili po vodě“ a přitom klasicky lidsky reptali, a samozřejmě proti Mojžíšovi, svému vůdčímu proroku – komu jinému by to řekli či vyčítali, že? Toto jsou jejich výčitky, které jsou zaznamenány v Písmu: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“
Reakce pokorného Mojžíše byla, že „úpěl (volal) k Hospodinu“…a taky si docela stěžoval – ne lidem, ale samotnému Bohu…“jak se mám vůči tomu lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují?“
A Hospodin odpověděl, daroval Mojžíšovi i jeho lidu zázrak, Mojžíš udeřil holí do skály a vyšla z ní voda. Tak Bůh utišil fyzickou žízeň svého lidu na poušti.
Jen zůstala nad Izraelem Boží výtka, že pochybovali, zda s nimi Hospodin je nebo není…možná to je takový zvláštní příběh, který se svou pointou může hodit pro dnešní situaci: POCHYBUJEME, ZDA S NÁMI BŮH JE? DŮVĚŘUJEME MU PŘESTO, CO SE DĚJE V DNEŠNÍM SVĚTĚ?
Já osobně jsem dostala odpověď na tuto otázku vůči Bohu ve svém srdci, že se tolik nemám zabývat současnou situací, ale více se soustředit na důvěru vůči Bohu a dívat se na Něho, na jeho zaslíbení, že nás neopustí a nezřekne se nás.
Příběh z Janova evangelia o setkání Ježíše se Samařankou mnohé v této záležitosti vypovídá. Ježíš se dostává do blízkosti této ženy, i když na začátku slyšíme, že Židé se Samařany nestýkají. A také víme, že Židé obecně o samotě se ženou nediskutovali. A přesto Ježíš tuto tradici porušuje a jde si s tou ženou promluvit. Nabízí jí dokonce „živou vodu“, ale je to symbolické vyjádření, neboť jde vpodstatě o setkání s živým Bohem.
Zpočátku se rozhovor Ježíše se Samařankou točí kolem „vody ze studny“, ale nakonec jejich hovor směřuje k tomu, aby žena v Ježíši rozpoznala Proroka a Mesiáše, a to tu Samařanku vposledku proměňuje. Zpočátku na ženě pozorujeme, že to je chudá, zraněná a odmítaná osoba, která už prožila několik neúspěšných vztahů s muži. A ani poslední muž, se kterým žije, není její manžel. Po rozhovoru s Ježíšem a vnitřním poznání, že mluví s Mesiášem se žena najednou mění v aktivního apoštola. Někde jsem četla, že je takovou první apoštolkou v evangeliu. Vždyť pak běží do vesnice a všem o Ježíši – Mesiáši zvěstuje. A mnozí lidé z vesnice poté v něho „uvěří“ pro slovo té ženy a také po setkání s Ježíšem. Dokonce vyznávají, že „teď už věříme ne pro to, cos nám o něm řekla, sami jsem ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“
Jak jsem říkala na úvod: fyzickou vodu potřebujeme nutně ke svému životu a více než týden bychom bez ní nepřežili. Ale je zde i nabídka „vody živé“ – vody duchovní, kterou nabízí Spasitel světa. Bez této duchovní vody dokážeme žít zde na zemi, ale mnohdy je to jen jakési živoření v hříchu, stejně jako přežívala ta Samařanka.
Ale až se „napila“ té duchovní vody, kterou jí svým Slovem nabídl Ježíš, najednou „procitla z duchovního spánku“ a stal se z ní nový člověk, plný síly a radosti. A o tom je setkání s Kristem. Je to nabídka „vody, která se v člověku stane pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“, jak to nazval Pán Ježíš. A tato nabídka je i pro nás.
Amen
Exodus 17,3-7: Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní? Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi.Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších.To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“
Římanům 5,1-5: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to, chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“
Jan 4,7 -14: Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“