Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

admin

Ex 12, 1-4.11-14 1 K 11, 23-26 Jan 13, 1-15

Sestry a bratři, na Květnou neděli jsme vstoupili do svatého či pašijového týdne. Radostný a oslavný vstup Ježíše na oslátku do Jeruzaléma střídá chvíle, kdy Ježíš tráví čas ve společenství se svými nejbližšími. Večeře se účastní jen úzký kruh učedníků, kteří jednou provždy splní své role v dějinném příběhu, jenž se bude znovu a znovu připomínat a v našich životech prolínat a opakovat.

Mohli bychom říci, že veřejné dění střídá privátní, soukromé. Každý z nás nějakým způsobem vystupuje na veřejnosti a také máme své nejbližší, se kterými nás pojí nejužší vztahy. S nimi sdílíme své radosti i starosti. Jsme spolu svázáni poutem krve. Tyto vztahy jsou nejhlubší a snad i nejzranitelnější, protože nám na nich převelice záleží. Na Ježíšově večeři je krásné, že z události soukromé se stalo pozvání pro celý svět.

Je Zelený čtvrtek, začátek tzv. Třídenní, středu křesťanské zvěsti. Prožíváme s Pánem Ježíšem poslední hodiny jeho pozemského života. Vše, o čem slyšíme a je nám nabízeno, můžeme vzít jako příležitost být posvěceni a zažít přítomnost Boží jako nezměřitelnou lásku, milost a požehnání. Děkujeme Bohu za dar života a za dar spásy. Bůh nás zve a my toto pozvání vděčně přijímáme.

Přestože pro mnohé z našich spoluobčanů jde jen o dny volna, byť letos je to všechno ještě jinak, pro nás, křesťany, se jedná o důležité svátky za všech okolností. Velikost Velikonoc tkví také v tom, že to byly největší svátky Ježíšovy, že to byly dny, kvůli kterým přišel, ve kterých se naplnila ta hodina, kterou vyhlížel, na kterou se těšil, kterou očekával s úzkostí. Hodina, ve které se rozhodl vydat ke slávě Otce a pro naši záchranu. A jak začíná dnešní úryvek evangelia, Ježíš věděl, že začíná ona hodina.

Tato hodina spadá vjedno s velikým židovským svátkem Pesach-Pascha. Svátkem, který židům připomíná a dává znovu prožívat určující událost dějin Izraele: vyjití z otroctví do země svobody. To, co Ježíš učiní, má i nás převést z otroctví do svobody. On je tím novým Mojžíšem. Jeho kříž je cesta.

Ježíš je také beránkem, jehož krví byly poznamenány veřeje těch, kteří byli vyvoleni pro tuto cestu ke svobodě. A krev okamžitě budí další odkaz – krev smlouvy. Desky Smlouvy Hospodina s jeho lidem byly postříkány zvířecí krví, byl to jakýsi rituál zpečetění, nabytí platnosti. A zde se uzavírá Nová smlouva – nový vztah Boha a lidí, a i tato smlouva bude zpečetěna krví Kristovou. A obětovaný beránek hned připomíná jiný rituál – zvíře, na nějž jsou symbolicky vkládány v den pokání hříchy lidu, aby byly odneseny pryč, prominuty – a mohlo se slavit smíření s Bohem. Jsou zde symboly, skryté významy, odkazy.

Je zde ovšem také Jidáš, zrádce, který Ježíše vydává pro pár stříbrných. Smutné až k zlosti. Pán zůstává pokorný a mírný. Prokazuje svým nejbližším službu lásky. Myje učedníkům nohy. Šlo o práci otrockou. Žádný ze židů, ani z otroků židovského původu nesměl být nucen vykonávat tuto práci. Ježíšovi toto není cizí. Říká: Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Víme, jak je to obtížné. Že bychom v takové chvíli raději křičeli, vyřídili si účty, dali najevo svou nevoli. Nechali si posloužit. Toužili spíše zažít ještě trochu respektu, potěšení, radosti. Ježíš to všechno obrací naruby. Tyto činy dávají váhu slovům. Nutí nás přemýšlet. Velmi pečlivě rozvažovat, co říkat, jak konat  nejen v mezních situacích.

Z tohoto pohledu se nedivíme Petrovi, že nechápal, stejně jako nechápeme my. Trochu rozumíme a hodně nerozumíme, klopýtáme, učíme se na cestě, není nám vlastní uvažovat o oběti a zároveň daru. Jestliže bez Kristovy oběti bychom nedošli spásy a záchrany, tak i bez vzájemné služby a mnohých obětí by náš lidský život vůbec nebyl možný. Vždyť my si sloužíme i tím, že dobře vykonáváme práci, každý tam, kam byl životem postaven. Tak je celé naše lidské společenství propojeno vzájemnou službou.

Zastavme se v tento čas, ponořme se do ticha vlastního nitra, abychom byli připraveni přijmout velikonoční zvěst. Modleme se, aby ubývalo předsudků a nepřátelství, aby všichni byli ve svornosti a jednotě. Jsme k tomu vyzváni samotným Kristem. Otázky zůstávají. Odpovědi najdeme ve stavu naprosté důvěry a odevzdanosti, když se nás zmocní Duch Kristův. Amen.

Děkujeme ti, Pane, že se k nám skláníš a očišťuješ nás ode vší špíny, kterou jsme po cestě nabrali na povrch i do hloubky. Mocí svého Ducha utvrď novou smlouvu s námi: dopřej nám svůj pokoj, obdař nás vytrvalostí a posilni nás k účinné lásce. Amen.

Ekumenická rada církví v ČR vyzývá všechny křesťany v naší zemi, aby rozžehli na Bílou sobotu za okny svíci jako symbol Kristova světla. Tato iniciativa intencí i prakticky koresponduje s dříve oznámenou výzvou členům CČSH, kterou znovu níže též připojujeme. Prosím, přečtěte si obě výzvy pozorně, tak abyste je mohli ve Vaší situaci sjednotit tak, jak uznáte za vhodné.

Drazí přátelé, milí věřící, všichni lidé dobré vůle,

ještě v době nedávno minulé patřilo mezi velikonoční zvyky rozsvítit světlo za oknem a případně vystavit obrázek Krista o velikonoční noci. Jako křesťanské církve v naší zemi se k tomuto zvyku letos vrátíme, abychom si připomenuli Ježíšovo zmrtvýchvstání jako rozzáření světla, které už nehasne a naděje, která nikdy neumírá.

Všichni se nacházíme v situaci, kdy se nemůžeme shromažďovat ani navštívit o Velikonocích své příbuzné a přátele. Nemůžeme se ve svých církvích, farnostech a společenstvích ani účastnit bohoslužeb největšího křesťanského svátku – Velikonoc, slavnosti vzkříšení.

Dovolujeme si proto vyzvat Vás všechny, lidi dobré vůle, abychom o velikonoční noci, tedy na Bílou sobotu 11. dubna 2020 po setmění, rozsvítili za oknem svíčku nebo jiné světlo na znamení života a naděje. Tuto naději nyní více než kdy jindy potřebujeme.

Modlíme se za Vás, jsme Vám nablízku a vyprošujeme Vám Boží požehnání

Česká biskupská konference a předsednictvo Ekumenické rady církví

————————–

Výzva CČSH ke společnému symbolickému gestu na Bílou sobotu

https://www.aktualne.ccsh.cz/pastorace/125-vyzva-ke-spolecnemu-symbolickemu-gestu-na-bilou-sobotu.html

S přáním požehnaného pašijového týdne v nové naději Kristova kříže a vzkříšení

HT.

Květná neděle 5. 4. 2020

Matouš 21, 1-11

Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a u ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: »Pán je potřebuje«. A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: „Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.“ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazaretu v Galileji.“

Sestry a bratři,

začíná pašijový týden, završuje se pozemský příběh Ježíše, Zachránce v nejtěžších chvílích. A taková zrovna přišla. Žili jsme si dlouho v  pohodě a bezpečí a naše křesťanská víra nám přitom často slábla. Teď je „krizis“, to znamená bod obratu. Možná se nám právě teď podaří procitnout z namyšleného bludu, že svůj život zvládneme nejlépe sami.

Do Jeruzaléma právě vjíždí Ježíš, vítá ho tam mohutný zástup. S nadšením, vždyť přece přijíždí král, přijíždí královský Mesiáš, který má všechny zachránit. Přemůže útlak a nesvobodu a vůbec všechno utrpení. Už je to tady! Jenomže, mnozí v tom zástupu by byli přece jen radši, kdyby Ježíš přijel na pořádném koni. „Ale na oslíku? To víme, že se takhle dají číst Písma a zrovna Mesiáš by mohl přijet na oslu. A vůbec, celý ten Ježíš se zdá být jaksi moc mírný a nevypadá to, že je válečník. Možná se ještě uvidí, kdo to sem dnes přijel.“ Tak máme na jeruzalémské ulici nadšené učedníky s palmovými ratolestmi. Máme tu Ježíše, který později řekne Petrovi, ať schová meč a neprolévá krev. A jsou tu i ti, co budou v pátek křičet: Ukřižuj ho!

A jaký vztah ke Kristu a k Bohu máme dneska my? Kdybychom byli v tom zástupu, o kterém jsme dnes četli, kdoví, jak by kdo z nás v té chvíli myslel. Víme, že i naše postoje bývají nestálé. Když se cítíme dobře a jsme plni pozitivních emocí, pak jsme jako ti, kdo v opravdovém nadšení stlali před Ježíše na zem části svých oděvů jako koberec. A jindy zase, když se nám nedaří podle našich přání, prožíváme různé potíže anebo bolesti a trápení, pak říkáme, jak jsi to Bože mohl dopustit, proč zrovna já, za co mě trestáš, a někdy možná i všelicos horšího. Jako by On byl odpovědný za naše poklesky anebo pády. Jsme lidé porušení hříchem, a tak jsme i my schopni volat stejně „ukřižuj“ jako „Hosanna“. Písmo nám napovídá, že jsme to my, že jsou to naše hříchy, které přivedly Ježíše k smrti na kříži. A co budeme volat teď, v době koronaviru? Když jsme v tak velké nepohodě? ŘÍKALI JSME SI, ŽE JSME V BODĚ OBRATU, Jsme pokřtění ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého a v Duchu Kristově víme: Pán Bůh dopustí, ale neopustí! Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Přijíždí král světa a jede na oslu. Bez ochranky, nechráněný. Král narozený v chlévě přijíždí na oslu. A chce si dobýt království svou smrtí na kříži. Pro větší názornost: v nové době by to byla šibenice.

A co s námi bude dál? Nebudeme se bát. Dnes je neděle a už víme, za týden, v neděli Vzkříšení, zvoláme Aleluja.

Amen.

Od 1. března si vedu deník – a tak vím, že Izrael byl už od počátku o víc než pár kroků napřed. Ostatně jako vždycky. Tisíce let jsou zvyklí na okolní nebezpečí. Mnohému bychom se od nich měli učit. Ano, už tenkrát se měly shánět ochranné prostředky všeho druhu. Nač však být generálem po bitvě. Spíš mě těší republikové šití roušek. Typicky české! Lid si poradí sám. Paradoxně nás tomu donutil a „naučil“ komunistický režim. Nic nevyhodit, všechno opravit. Neumím si tak představit Němce ani Francouze…

Jasně, že chci zůstat v Evropské unii a v NATO. Přesto mě bezelstné přiznání šéfky Evropské komise, že „my, co nejsme experti, jsme situaci podcenili“, srdečně rozesmálo. Expertů mají kolem sebe mnoho. Jenom jim nenaslouchají. Oni přece rozhodují a vládnou! Jenomže většina šéfů EU sice bydlí v EU, ale „nežije“ v EU. Jejich životy jsou naprosto odlišné od podzámčí Unie. Narozeni se stříbrnou lžičkou, s elitní světovou univerzitou, bohatí, úspěšní, mocní. Žádné velké krize moc řešit nemuseli. Ostatně viz p. premiér. Závidět ani vyčítat jim to nelze. Ale hodnocení a kritice se nevyhnou. Aspoň omluva by však byla na místě. V jiném povolání by okamžitě letěli…

Náš krizový štáb dělá, co může. Opozice z toho kupodivu netříská ideologický kapitál. Pochopila, že teď nejde o zideologizované politické půtky, ale o skutečnou polis – věc veřejnou, o lidi! Kéž by jim to všem vydrželo i poté!

Ostatně – ruku na srdce – nejvíc podcenilo situaci samo obyvatelstvo, když navzdory varování lidé odjížděli do rizikových míst. A to si vždycky všichni přejí „hlavně zdraví“. Dokonce infantilně „zdravíčko“! Kdeže, když dojde na lámání chleba, jsou peníze až na prvním místě. Svou neodpovědností nesou nepřiznaně a tiše odpovědnost za šíření viru. Nemistruju. Dokonce to i nějak chápu.

My z generace narozené v prvních poválečných letech nic takového nepamatujeme. Zažili jsme ještě komunistická zvěrstva 50. let a svěrací kazajku normalizace. Kdo se dnes blíží k padesátce, si už moc nepamatuje zavřené hranice a prázdné regály. A třicátníci? Otevřené hranice, jazykové vybavení, svoboda názorů, plné ledničky, technologické hračky, globální svět. A právě globální svět znamená, že nejen Čína, ale i Afrika a … jsou za dveřmi našeho bytu. Totalitní režim stojí na strachu a poslušnosti občanů. Proto to Čína zvládá. Navíc Asiati obecně mají větší respekt před autoritou a také úctu ke stáří.

Ve věcných a laskavých odpovědích Dr. Holmerové na otázky mladé reportérky na téma stáří a coronavirus mi připomnělo, jak málo toho mladí vědí o stáří. Nežijeme pospolu už téměř tři generace. Individualismus svobodného demokratického světa k autoritám důvěru moc nemá. Ten zapeklitý zádrhel nás těžce vyučí tomu, že svoboda má své hranice tam, kde ohrožuje druhé, a tolerance není bezbřehá, ale jen „povolená úchylka“ (viz latinský překlad).

Pár postřehů:

  1. V současné situaci možná malicherný, ale přece: Sledujte bedlivě mediální tisková vystoupení politiků, členů vlády, zastupitelů, odborníků. Nejde o znalost oboru. Jde o jejich způsob vystupování, věcnost a racionalitu vyjadřování, chování i prezentaci. Srovnání moc lichotivé není. Hádejte pro koho?

  1. Hledáme s přáteli člověka – muže, ženu – který má důvěru naší společnosti, nás všech bez rozdílu. Bohužel vím, že to nemůže být páter (to o nás církvích vypovídá mnohé). Umělec? Telebrita? No, nevím. A moudré spisovatele, neřkuli filosofy, historiky, sociology či psychiatry lidi tak moc neznají. Knihy se nečtou, v TV je nevidíte, jejich vliv nedoceněn a doslechneme se o nich většinou, až při jejich odchodu. Jistě, věřící lidi takového člověka hledat nemusejí… ale přesto. Najde se někdo, kdo třeba práskne do stolu a klidně přizná, že je to mizérie a že má taky strach, ale snaží se nebát?!? A když jsme se neporvali při „sametu“, nebudeme se přece rvát nad rohlíky a necháme něco i bezdomovcům. Někdo, kdo nás kultivovaně napomene, potěší, posílí, uklidní. Někdo, s kým bychom společně s nadějí hledali odpověď, jaký to všechno má smysl, k čemu nás má tato zkušenost dovést.

  1. Mysleme za všechny virem zasažené. Na zdravotníky všeho druhu a všechny, kteří se s nasazením starají o naše bezpečí. A modleme se za ně. Ano, taky mám strach. Ale snažím se nebát. Přeji nám všem, ať uneseme, co přijde. A ať to neseme s Boží pomocí.

Mgr. Jana Šilerová

Emeritní biskupka Církve československé husitské

Rodiče s dětmi, děti s rodiči, manželé s manželkami, senioři odloučenost od blízkých, lékaři a zdravotníci v první linii – jak to vydržet? Přes média nám radí psychologové, sociologové, lékaři, odborníci, politici, novináři… Média jsou nám ku pomoci informacemi (stejně jako dřív bacha na fejky!). Mediální hračky jsou nám náhražkou kontaktního „face to face“ (ale k tomu modu „tváří v tvář“ se doufám zase vrátíme). Rad je mnoho. Díky nim máme, jak si naprogramovat běh dne, jak informace o situaci časově omezit, věnovat se dětem, ustát jejich výuku, nehádat se, zacvičit si, jít na procházku (zatím), myslet pozitivně (poručte si!), telefonovat prarodičům a nakoupit jim; ČT 3 jim dokonce nabízí i program (díky za to!).

Jde o to odvést pozornost od TOHO – té příšery – nabízí se mechanismus nemyslet, potlačit, vytěsnit. Jenomže, co pak? Když TO sedí stále kdesi za zátylkem a „Nemocnice na kraji města“ nám v té situaci připadá komicky, doslova jak z jiného světa. Strach. Je nutnou biologickou obranou pro přežití. Pro totality ideální zbraní k ovládání mas. Svírá a ochromuje. Za všemi těmi strachy je ten prazákladní – ze smrti. No jo. Měla jsem napsat něco pozitivního, radostného a nadějeplného. Vždyť ano! Všechno TO přece přišlo v čase předvelikonočním jako nečekané a nechtěné duchovní cvičení svého druhu pro celý svět. A připomnělo nám křehkost a pomíjivost naší lidské existence. Jsme napadnutelní kdykoliv, jakkoliv, čímkoliv, kýmkoliv.

Skrze TO (coronavirus) se nás dotklo něco, co nás nebetyčně přesahuje! Okruží smrtelnosti se kolem nás jaksi víc sevřelo. Nepomůžou na to ani procházky, ani Člověče, nezlob se, ani roušky, ani budovatelské ujištění „Zvládneme to!“, ani vakcína (kéž by byla!). Protože i když coronavirus zvládneme, pořád zůstáváme „bytím ke smrti“. To není strašení ani propaganda církevních dogmat. To je palčivě nám připomenutý fakt.

Se smrtelností se lidstvo srovnávalo od úsvitu svých dějin. Vždycky skrze náboženství. Od Atlantidy, Čingischána až po Osvětim a Stalina zvládal člověk všechnu nouzi světa i svůj vlastní strach pomocí šamanů, pohanských kněží, různých náboženství napříč zeměkoulí, i křesťanství. Toto by při vší úctě psychologové, kteří jsou tu teprve 150 let, na radu C. G. Junga měli přehlížet ze všeho nejméně, už jenom proto, že dnešní člověk hledá, jak se obejít bez Boha, místo, jak ho najít. Proto chodí k psychologům, k psychiatrům, a ne k teologům. Vzájemná spolupráce je víc než nutná.

Přece to, co nás přesahuje (naši smrtelnost), můžeme zvládnout jenom s Tím, kdo přesahuje samu smrt. Jakub Deml řekl, že člověk je tím, co z něho udělá náraz na smrt. Přemýšlejme o tom.

Pro nás křesťany je výrazem vítězství nad smrtí velikonoční Kristus – ukřižovaný a vzkříšený. Naděje plný. V něm by se měl náš strach ze smrti rozplynout jak sůl ve vodě. Proto je přece v Bibli nejčastější výzvou – Neboj se!

Coronavirus je takový lakmusový papírek toho, jak s nouzí, úzkostí a strachem umíme zacházet. My, v té bohaté, pyšné a nestřídmé civilizaci, která si pořád říká křesťanská.

Do Velikonoc přeji jako vždycky: znovuprožití Božího Ducha a z něho pak vnitřně protříbenou nezranitelnost.

Jana Šilerová, co se taky snaží „udržet svou duši pohromadě“.

Emeritní biskupka Církve československé hustiské

Znamená to, jak vydržet sám se sebou samým. A se svou samotou. Samoty se všichni bojí. Proto mají k ruce přilepené lízátko chytrého telefonu. Být pořád na příjmu. Jen nebýt sám. Nemám teď na mysli osamocenost, největší z lidských břemen. Ale samota je dílnou lidskosti. Nabízí totiž člověku možnost tvořivého prostředí. Nejen pro umělecká díla – knihy, sochy, obrazy… Je především základním prostorem k tvorbě sebe sama. Přece máme být obrazem Božím. Samota nám k tomu nabízí cestu přepychem z největších – TICHO.

V zahlušenosti zahuštěného hukotu světa už ani nevíme, co to je. Pamatujete? Kdysi dávno byly v každé nemocnici nápisy Ticho léčí. Když už jsme karanténami uzavřeni do samoty, vyzkoušejme, jestli to platí. Zkusme samotu porazit samotou. A vytáhnout z ní to, co nám umožňuje: usebrání, sebereflexi, sebepoznání. O daru modlitby ani nemluvím. Nejde mi o psychologické berličky a ezoteriku. Nemusíme platit za pobyt v odhlučněných temných komorách. TICHO prostě JE a je pro všechny. Záleží jenom na nás. Zkuste nejdřív aspoň chvilku být sami v tichu se sebou. Pak ty chvilky prodlužovat. Vy, kteří jste obklopeni druhými, utečte se pod peřinu, na záchod, pod sluchátka (bez hudby!), do lesa… Ne, abyste byli „konečně sami“! Ale abyste byli v tichu a s tichem. A pak už je nechte v sobě pracovat. Budete se na ty chvíle těšit. To budou věci!

I my „staříci“ ve své odloučenosti od blízkých odložme bez obav tlačítkové mobily a zkusme to taky. Třeba se vzpomínkou na své předky. Proč myslíte, že naše prababičky po týdenní dřině na poli, kterou si ani neumíme představit, se vždycky v neděli vyparádily do svátečního a šly do kostela?! To byl jejich čas pro sebe! Čas ticha, usebrání, modlitby, čas probrat se svou vlastní karikaturou Božího obrazu, a hlavně čas nabrání síly, radosti a pokoje srdce. A pak zase domů k plotně, k dětem, k motyce…

Zkusme to s TICHEM, mladí i staří! Vždyť přece všichni budeme jednou v tichu, tiše a do ticha odcházet…

Jana Šilerová

Emeritní biskupka Církve československé husitské

Evangelium: Jan 11, 1-45

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betánie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád,“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, vzrušilo ho to a rozhorlen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

 

Sestry a bratři v Kristu,

dnešní oddíl z Janova evangelia předjímá už velikonoční dobu. Nadešly těžké časy, nejhorší je, že nevíme, co nás všechno čeká. Napadají nás otázky, které nás možná i znejistí, o životě a o smrti. V čem je cíl našeho života a čemu jdeme vstříc? A v čem máme nějakou naději? I kdybychom svým životem prošli dobře, úspěšně a čestně, i kdyby za námi zůstávalo užitečné dílo, co nakonec povědět tváří v tvář smrti? Je to konec? Nepadá odtud na všechno naše snažení, na naše úspěchy a naše naděje nakonec stín zmaru? O tom všem je dnešní evangelium. Jen otevřít Bibli  – ne proto, že by v ní byly hned na ráně všechny odpovědi, ale proto, že nás povede. Povede k naslouchání, spíše než k noření se do našich problémů a úzkostí.

Ježíš říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“. (Jan 11,25) Náš oddíl z Janova evangelia, mluví výrazně  o jádru věci, o Bohu, o lidském životě v perspektivě toho, čemu říkáme věčnost. Ježíš je v našem evangelijním příběhu konfrontován se smrtí; s úmrtím blízkého člověka. Zemřel Lazar, bratr Marie a Marty a už je to čtyři dny, co byl pohřben. Do takové chvíle přichází Ježíš. Truchlící Marta mu vychází vstříc. Při uvítání mu tak trochu vyčítá, že přišel pozdě. Kdyby přišel včas, nemusel Lazar zemřít. Ale v tomto příběhu nejde o to, že by Ježíš byl nějaký „pohádkový dědeček“, který ví, jak zaplašit „tu s kosou“. Janovo evangelium není pohádka tohoto typu. Je to dost promyšlené a pečlivě sestavené svědectví o tom, že onen „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ – o němž svědčí proroci a žalmisté – že tento Bůh se mezi námi zjevuje svou mocí v postavě Ježíše z Nazareta. – Co to znamená? Slyšíme slovo: Vzkříšení, a tady je třeba dát pozor, abychom si tento pojem nenaplnili nějakými příliš konkrétními představami. Protože pak bychom jej – právě pro nepřiměřenost těchto představ – museli asi brzy odmítnout a přestat užívat. A to by byla škoda. Vzkříšení totiž vyjadřuje, že smrt nemá poslední slovo. Že smrt a hrob nejsou bezednou jámou zmaru, do níž nakonec všecko spadne. Vzkříšení vyjadřuje nikoli „návrat do pozemského života“, ale svrchovanost a konečné vítězství toho zdroje života, z kterého nám je naše životní cesta darována. Vzkříšení je odpověď na zmar a smrt. A ta smělá myšlenka na triumf nad smrtí je tady vztažena na Ježíše. To on zde říká: „já jsem vzkříšení a život…“ – a to znamená, že to, co on ztělesňuje, co představuje a co navozuje tam, kam přichází či kde je přítomen, to je vzkříšení a život. Tam v posledku už nevládne zmar a smrt. Proto každý, kdo je, jak říká apoštol Pavel „v Kristu“, kdo se svým životem ke Kristu hlásí, upíná a spoléhá se na něj se svými nadějemi i se svými nejistotami, ten má život – život „v Kristu“. Jinými slovy: má podíl na životě, na nějž je i smrt krátká …- má „život věčný“.

To vyjadřuje – docela prostými slovy – druhá věta Ježíšova výroku: – „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“… „Život v Kristu“ trvá až za hrob; to se evangelium pokouší vyjádřit mnoha způsoby, např. také velikonočním příběhem…

Za všemi oddíly Písma, které nás odkazují k posledním věcem, je jedno jasné: Bůh má za vším a nade vším poslední slovo, a to právě ten Bůh, který se nám zjevil v poníženém Spasiteli Ježíši Kristu – dejme se touto evangelijní zvěstí potěšit a oslovit. A orientovat k dovršení přípravy na Velikonoce: poslední slovo nad našimi životy má On, v Kristu Ježíši náš dobrý Otec. V této zvěsti je slovo potěšení a naděje. A to i smrti navzdory.  

Amen.

Sestry a bratři!

 

     S apoštolem Pavlem: přeji nám všem milost a pokoj od Boha, našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Přátelé v Kristu, je tu nejtěžší zkouška našich časů. A většina našich věřících patří k lidem, kteří jsou  epidemií koronaviru nejvíc ohroženi. Jsme ale ohrožení všichni. Přitom věříme, že to s námi nebude tak zlé jako při poslední pandemii. Španělská chřipka po první světové válce zabila víc lidí, než jich ve válce padlo, umřelo na ni 50 miliónů lidí… Otec mi vyprávěl, jak na španělskou chřipku zemřel jeho starší bratr. Jsem tady, protože otec to tehdy přežil. Naši rodiče a prarodiče museli přetrpět dvě světové války, my jsme, z Boží milosti, žili v dostatku a bezpečí a jenom sledovali, co za hrůzy se ve světě dějí. Teď prožíváme konec té pětasedmdesátileté idyly.

     Víme ze Starého zákona, když se lidu Zaslíbené země vedlo dobře, zapomínali na Hospodina, a vraceli se k němu, až když nastaly těžké časy. I zde nás Písmo vede k obrácení. Co s námi bude? V čase koronaviru máme možná někdo před sebou jen dvacet dnů života. Tolik trvá průměrná doba od prvních příznaků do osudového konce. Ale vždyť přece nikdo nevíme, zda tu budeme ještě zítra, bez ohledu na to, jestli tu řádí nějaká pandemie nebo ne. Teď si jen lépe uvědomujeme, jak to s námi je. Jsme opravdu v čase pokání, v čase postním.

     Není nám teď dovoleno setkávat se, scházet se a společně se modlit, ale pořád jsme spolu ve spojení, telefonicky, na facebooku, e-mailem, jak to jde. A modlíme se, za sebe navzájem, za všechny karanténou odříznuté od světa a zvlášť za náboženskou obec CČSH v Litovli, její farářku sestru Haltofovou a její rodinu, za všechny nemocné a za všechny ohrožené. Modlíme se za všechny v první linii boje s koronavirem, za zdravotníky, sociální pracovníky, hasiče, policisty a vojáky a také za všechny, kteří pracují pro druhé a pomáhají druhým. Modlíme se za naši církev, za všechny křesťany, za náš národ a za celý svět. A děkujeme Pánu, že nás nese. Sledujeme, jak se naše sbory stávají centry pomoci pro potřebné lidi, a jak se přitom věnují duchovní péči o věřící, kteří se nemohou sejít na bohoslužbách. V době, kdy se celá společnost semknula, jsou naši věřící často úžasní. Jeden příklad: hovořil jsem telefonicky s naší vzácnou sestrou Ožanovou, má přes osmdesát let, byla mnoho let členkou diecézní rady a ještě déle předsedkyní rady starších v Ostravě – Michálkovich. Říkala: s manželem jsme zdrávi, nikam nemusíme chodit, dcery nám všecko donesou. A také mi nosí látku, ušila jsem sto roušek. Zeťák přišel, že by potřeboval ještě další, tak šiju dál… Děkujeme Pánu za každý takový postoj a takovou pomoc!

   Jaké nás čekají časy? Jak se bude tahle krize vyvíjet?  Nevíme. A ani nevíme, jak budeme moci být potřební. Ale, sestry a bratři, osvědčujeme se a už jsme se osvědčili jako Ježíšovi lidé ve světě. Děkuji vám za věrnost, vydržíme. Pán Ježíš říká, kde je náš poklad, tam bude i naše srdce.

Váš bratr biskup Rudolf