Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

admin

Od 1. března si vedu deník – a tak vím, že Izrael byl už od počátku o víc než pár kroků napřed. Ostatně jako vždycky. Tisíce let jsou zvyklí na okolní nebezpečí. Mnohému bychom se od nich měli učit. Ano, už tenkrát se měly shánět ochranné prostředky všeho druhu. Nač však být generálem po bitvě. Spíš mě těší republikové šití roušek. Typicky české! Lid si poradí sám. Paradoxně nás tomu donutil a „naučil“ komunistický režim. Nic nevyhodit, všechno opravit. Neumím si tak představit Němce ani Francouze…

Jasně, že chci zůstat v Evropské unii a v NATO. Přesto mě bezelstné přiznání šéfky Evropské komise, že „my, co nejsme experti, jsme situaci podcenili“, srdečně rozesmálo. Expertů mají kolem sebe mnoho. Jenom jim nenaslouchají. Oni přece rozhodují a vládnou! Jenomže většina šéfů EU sice bydlí v EU, ale „nežije“ v EU. Jejich životy jsou naprosto odlišné od podzámčí Unie. Narozeni se stříbrnou lžičkou, s elitní světovou univerzitou, bohatí, úspěšní, mocní. Žádné velké krize moc řešit nemuseli. Ostatně viz p. premiér. Závidět ani vyčítat jim to nelze. Ale hodnocení a kritice se nevyhnou. Aspoň omluva by však byla na místě. V jiném povolání by okamžitě letěli…

Náš krizový štáb dělá, co může. Opozice z toho kupodivu netříská ideologický kapitál. Pochopila, že teď nejde o zideologizované politické půtky, ale o skutečnou polis – věc veřejnou, o lidi! Kéž by jim to všem vydrželo i poté!

Ostatně – ruku na srdce – nejvíc podcenilo situaci samo obyvatelstvo, když navzdory varování lidé odjížděli do rizikových míst. A to si vždycky všichni přejí „hlavně zdraví“. Dokonce infantilně „zdravíčko“! Kdeže, když dojde na lámání chleba, jsou peníze až na prvním místě. Svou neodpovědností nesou nepřiznaně a tiše odpovědnost za šíření viru. Nemistruju. Dokonce to i nějak chápu.

My z generace narozené v prvních poválečných letech nic takového nepamatujeme. Zažili jsme ještě komunistická zvěrstva 50. let a svěrací kazajku normalizace. Kdo se dnes blíží k padesátce, si už moc nepamatuje zavřené hranice a prázdné regály. A třicátníci? Otevřené hranice, jazykové vybavení, svoboda názorů, plné ledničky, technologické hračky, globální svět. A právě globální svět znamená, že nejen Čína, ale i Afrika a … jsou za dveřmi našeho bytu. Totalitní režim stojí na strachu a poslušnosti občanů. Proto to Čína zvládá. Navíc Asiati obecně mají větší respekt před autoritou a také úctu ke stáří.

Ve věcných a laskavých odpovědích Dr. Holmerové na otázky mladé reportérky na téma stáří a coronavirus mi připomnělo, jak málo toho mladí vědí o stáří. Nežijeme pospolu už téměř tři generace. Individualismus svobodného demokratického světa k autoritám důvěru moc nemá. Ten zapeklitý zádrhel nás těžce vyučí tomu, že svoboda má své hranice tam, kde ohrožuje druhé, a tolerance není bezbřehá, ale jen „povolená úchylka“ (viz latinský překlad).

Pár postřehů:

  1. V současné situaci možná malicherný, ale přece: Sledujte bedlivě mediální tisková vystoupení politiků, členů vlády, zastupitelů, odborníků. Nejde o znalost oboru. Jde o jejich způsob vystupování, věcnost a racionalitu vyjadřování, chování i prezentaci. Srovnání moc lichotivé není. Hádejte pro koho?

  1. Hledáme s přáteli člověka – muže, ženu – který má důvěru naší společnosti, nás všech bez rozdílu. Bohužel vím, že to nemůže být páter (to o nás církvích vypovídá mnohé). Umělec? Telebrita? No, nevím. A moudré spisovatele, neřkuli filosofy, historiky, sociology či psychiatry lidi tak moc neznají. Knihy se nečtou, v TV je nevidíte, jejich vliv nedoceněn a doslechneme se o nich většinou, až při jejich odchodu. Jistě, věřící lidi takového člověka hledat nemusejí… ale přesto. Najde se někdo, kdo třeba práskne do stolu a klidně přizná, že je to mizérie a že má taky strach, ale snaží se nebát?!? A když jsme se neporvali při „sametu“, nebudeme se přece rvát nad rohlíky a necháme něco i bezdomovcům. Někdo, kdo nás kultivovaně napomene, potěší, posílí, uklidní. Někdo, s kým bychom společně s nadějí hledali odpověď, jaký to všechno má smysl, k čemu nás má tato zkušenost dovést.

  1. Mysleme za všechny virem zasažené. Na zdravotníky všeho druhu a všechny, kteří se s nasazením starají o naše bezpečí. A modleme se za ně. Ano, taky mám strach. Ale snažím se nebát. Přeji nám všem, ať uneseme, co přijde. A ať to neseme s Boží pomocí.

Mgr. Jana Šilerová

Emeritní biskupka Církve československé husitské

Rodiče s dětmi, děti s rodiči, manželé s manželkami, senioři odloučenost od blízkých, lékaři a zdravotníci v první linii – jak to vydržet? Přes média nám radí psychologové, sociologové, lékaři, odborníci, politici, novináři… Média jsou nám ku pomoci informacemi (stejně jako dřív bacha na fejky!). Mediální hračky jsou nám náhražkou kontaktního „face to face“ (ale k tomu modu „tváří v tvář“ se doufám zase vrátíme). Rad je mnoho. Díky nim máme, jak si naprogramovat běh dne, jak informace o situaci časově omezit, věnovat se dětem, ustát jejich výuku, nehádat se, zacvičit si, jít na procházku (zatím), myslet pozitivně (poručte si!), telefonovat prarodičům a nakoupit jim; ČT 3 jim dokonce nabízí i program (díky za to!).

Jde o to odvést pozornost od TOHO – té příšery – nabízí se mechanismus nemyslet, potlačit, vytěsnit. Jenomže, co pak? Když TO sedí stále kdesi za zátylkem a „Nemocnice na kraji města“ nám v té situaci připadá komicky, doslova jak z jiného světa. Strach. Je nutnou biologickou obranou pro přežití. Pro totality ideální zbraní k ovládání mas. Svírá a ochromuje. Za všemi těmi strachy je ten prazákladní – ze smrti. No jo. Měla jsem napsat něco pozitivního, radostného a nadějeplného. Vždyť ano! Všechno TO přece přišlo v čase předvelikonočním jako nečekané a nechtěné duchovní cvičení svého druhu pro celý svět. A připomnělo nám křehkost a pomíjivost naší lidské existence. Jsme napadnutelní kdykoliv, jakkoliv, čímkoliv, kýmkoliv.

Skrze TO (coronavirus) se nás dotklo něco, co nás nebetyčně přesahuje! Okruží smrtelnosti se kolem nás jaksi víc sevřelo. Nepomůžou na to ani procházky, ani Člověče, nezlob se, ani roušky, ani budovatelské ujištění „Zvládneme to!“, ani vakcína (kéž by byla!). Protože i když coronavirus zvládneme, pořád zůstáváme „bytím ke smrti“. To není strašení ani propaganda církevních dogmat. To je palčivě nám připomenutý fakt.

Se smrtelností se lidstvo srovnávalo od úsvitu svých dějin. Vždycky skrze náboženství. Od Atlantidy, Čingischána až po Osvětim a Stalina zvládal člověk všechnu nouzi světa i svůj vlastní strach pomocí šamanů, pohanských kněží, různých náboženství napříč zeměkoulí, i křesťanství. Toto by při vší úctě psychologové, kteří jsou tu teprve 150 let, na radu C. G. Junga měli přehlížet ze všeho nejméně, už jenom proto, že dnešní člověk hledá, jak se obejít bez Boha, místo, jak ho najít. Proto chodí k psychologům, k psychiatrům, a ne k teologům. Vzájemná spolupráce je víc než nutná.

Přece to, co nás přesahuje (naši smrtelnost), můžeme zvládnout jenom s Tím, kdo přesahuje samu smrt. Jakub Deml řekl, že člověk je tím, co z něho udělá náraz na smrt. Přemýšlejme o tom.

Pro nás křesťany je výrazem vítězství nad smrtí velikonoční Kristus – ukřižovaný a vzkříšený. Naděje plný. V něm by se měl náš strach ze smrti rozplynout jak sůl ve vodě. Proto je přece v Bibli nejčastější výzvou – Neboj se!

Coronavirus je takový lakmusový papírek toho, jak s nouzí, úzkostí a strachem umíme zacházet. My, v té bohaté, pyšné a nestřídmé civilizaci, která si pořád říká křesťanská.

Do Velikonoc přeji jako vždycky: znovuprožití Božího Ducha a z něho pak vnitřně protříbenou nezranitelnost.

Jana Šilerová, co se taky snaží „udržet svou duši pohromadě“.

Emeritní biskupka Církve československé hustiské

Znamená to, jak vydržet sám se sebou samým. A se svou samotou. Samoty se všichni bojí. Proto mají k ruce přilepené lízátko chytrého telefonu. Být pořád na příjmu. Jen nebýt sám. Nemám teď na mysli osamocenost, největší z lidských břemen. Ale samota je dílnou lidskosti. Nabízí totiž člověku možnost tvořivého prostředí. Nejen pro umělecká díla – knihy, sochy, obrazy… Je především základním prostorem k tvorbě sebe sama. Přece máme být obrazem Božím. Samota nám k tomu nabízí cestu přepychem z největších – TICHO.

V zahlušenosti zahuštěného hukotu světa už ani nevíme, co to je. Pamatujete? Kdysi dávno byly v každé nemocnici nápisy Ticho léčí. Když už jsme karanténami uzavřeni do samoty, vyzkoušejme, jestli to platí. Zkusme samotu porazit samotou. A vytáhnout z ní to, co nám umožňuje: usebrání, sebereflexi, sebepoznání. O daru modlitby ani nemluvím. Nejde mi o psychologické berličky a ezoteriku. Nemusíme platit za pobyt v odhlučněných temných komorách. TICHO prostě JE a je pro všechny. Záleží jenom na nás. Zkuste nejdřív aspoň chvilku být sami v tichu se sebou. Pak ty chvilky prodlužovat. Vy, kteří jste obklopeni druhými, utečte se pod peřinu, na záchod, pod sluchátka (bez hudby!), do lesa… Ne, abyste byli „konečně sami“! Ale abyste byli v tichu a s tichem. A pak už je nechte v sobě pracovat. Budete se na ty chvíle těšit. To budou věci!

I my „staříci“ ve své odloučenosti od blízkých odložme bez obav tlačítkové mobily a zkusme to taky. Třeba se vzpomínkou na své předky. Proč myslíte, že naše prababičky po týdenní dřině na poli, kterou si ani neumíme představit, se vždycky v neděli vyparádily do svátečního a šly do kostela?! To byl jejich čas pro sebe! Čas ticha, usebrání, modlitby, čas probrat se svou vlastní karikaturou Božího obrazu, a hlavně čas nabrání síly, radosti a pokoje srdce. A pak zase domů k plotně, k dětem, k motyce…

Zkusme to s TICHEM, mladí i staří! Vždyť přece všichni budeme jednou v tichu, tiše a do ticha odcházet…

Jana Šilerová

Emeritní biskupka Církve československé husitské

Evangelium: Jan 11, 1-45

Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betánie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád,“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?“ Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“ To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, vzrušilo ho to a rozhorlen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

 

Sestry a bratři v Kristu,

dnešní oddíl z Janova evangelia předjímá už velikonoční dobu. Nadešly těžké časy, nejhorší je, že nevíme, co nás všechno čeká. Napadají nás otázky, které nás možná i znejistí, o životě a o smrti. V čem je cíl našeho života a čemu jdeme vstříc? A v čem máme nějakou naději? I kdybychom svým životem prošli dobře, úspěšně a čestně, i kdyby za námi zůstávalo užitečné dílo, co nakonec povědět tváří v tvář smrti? Je to konec? Nepadá odtud na všechno naše snažení, na naše úspěchy a naše naděje nakonec stín zmaru? O tom všem je dnešní evangelium. Jen otevřít Bibli  – ne proto, že by v ní byly hned na ráně všechny odpovědi, ale proto, že nás povede. Povede k naslouchání, spíše než k noření se do našich problémů a úzkostí.

Ježíš říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“. (Jan 11,25) Náš oddíl z Janova evangelia, mluví výrazně  o jádru věci, o Bohu, o lidském životě v perspektivě toho, čemu říkáme věčnost. Ježíš je v našem evangelijním příběhu konfrontován se smrtí; s úmrtím blízkého člověka. Zemřel Lazar, bratr Marie a Marty a už je to čtyři dny, co byl pohřben. Do takové chvíle přichází Ježíš. Truchlící Marta mu vychází vstříc. Při uvítání mu tak trochu vyčítá, že přišel pozdě. Kdyby přišel včas, nemusel Lazar zemřít. Ale v tomto příběhu nejde o to, že by Ježíš byl nějaký „pohádkový dědeček“, který ví, jak zaplašit „tu s kosou“. Janovo evangelium není pohádka tohoto typu. Je to dost promyšlené a pečlivě sestavené svědectví o tom, že onen „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ – o němž svědčí proroci a žalmisté – že tento Bůh se mezi námi zjevuje svou mocí v postavě Ježíše z Nazareta. – Co to znamená? Slyšíme slovo: Vzkříšení, a tady je třeba dát pozor, abychom si tento pojem nenaplnili nějakými příliš konkrétními představami. Protože pak bychom jej – právě pro nepřiměřenost těchto představ – museli asi brzy odmítnout a přestat užívat. A to by byla škoda. Vzkříšení totiž vyjadřuje, že smrt nemá poslední slovo. Že smrt a hrob nejsou bezednou jámou zmaru, do níž nakonec všecko spadne. Vzkříšení vyjadřuje nikoli „návrat do pozemského života“, ale svrchovanost a konečné vítězství toho zdroje života, z kterého nám je naše životní cesta darována. Vzkříšení je odpověď na zmar a smrt. A ta smělá myšlenka na triumf nad smrtí je tady vztažena na Ježíše. To on zde říká: „já jsem vzkříšení a život…“ – a to znamená, že to, co on ztělesňuje, co představuje a co navozuje tam, kam přichází či kde je přítomen, to je vzkříšení a život. Tam v posledku už nevládne zmar a smrt. Proto každý, kdo je, jak říká apoštol Pavel „v Kristu“, kdo se svým životem ke Kristu hlásí, upíná a spoléhá se na něj se svými nadějemi i se svými nejistotami, ten má život – život „v Kristu“. Jinými slovy: má podíl na životě, na nějž je i smrt krátká …- má „život věčný“.

To vyjadřuje – docela prostými slovy – druhá věta Ježíšova výroku: – „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“… „Život v Kristu“ trvá až za hrob; to se evangelium pokouší vyjádřit mnoha způsoby, např. také velikonočním příběhem…

Za všemi oddíly Písma, které nás odkazují k posledním věcem, je jedno jasné: Bůh má za vším a nade vším poslední slovo, a to právě ten Bůh, který se nám zjevil v poníženém Spasiteli Ježíši Kristu – dejme se touto evangelijní zvěstí potěšit a oslovit. A orientovat k dovršení přípravy na Velikonoce: poslední slovo nad našimi životy má On, v Kristu Ježíši náš dobrý Otec. V této zvěsti je slovo potěšení a naděje. A to i smrti navzdory.  

Amen.

Sestry a bratři!

 

     S apoštolem Pavlem: přeji nám všem milost a pokoj od Boha, našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Přátelé v Kristu, je tu nejtěžší zkouška našich časů. A většina našich věřících patří k lidem, kteří jsou  epidemií koronaviru nejvíc ohroženi. Jsme ale ohrožení všichni. Přitom věříme, že to s námi nebude tak zlé jako při poslední pandemii. Španělská chřipka po první světové válce zabila víc lidí, než jich ve válce padlo, umřelo na ni 50 miliónů lidí… Otec mi vyprávěl, jak na španělskou chřipku zemřel jeho starší bratr. Jsem tady, protože otec to tehdy přežil. Naši rodiče a prarodiče museli přetrpět dvě světové války, my jsme, z Boží milosti, žili v dostatku a bezpečí a jenom sledovali, co za hrůzy se ve světě dějí. Teď prožíváme konec té pětasedmdesátileté idyly.

     Víme ze Starého zákona, když se lidu Zaslíbené země vedlo dobře, zapomínali na Hospodina, a vraceli se k němu, až když nastaly těžké časy. I zde nás Písmo vede k obrácení. Co s námi bude? V čase koronaviru máme možná někdo před sebou jen dvacet dnů života. Tolik trvá průměrná doba od prvních příznaků do osudového konce. Ale vždyť přece nikdo nevíme, zda tu budeme ještě zítra, bez ohledu na to, jestli tu řádí nějaká pandemie nebo ne. Teď si jen lépe uvědomujeme, jak to s námi je. Jsme opravdu v čase pokání, v čase postním.

     Není nám teď dovoleno setkávat se, scházet se a společně se modlit, ale pořád jsme spolu ve spojení, telefonicky, na facebooku, e-mailem, jak to jde. A modlíme se, za sebe navzájem, za všechny karanténou odříznuté od světa a zvlášť za náboženskou obec CČSH v Litovli, její farářku sestru Haltofovou a její rodinu, za všechny nemocné a za všechny ohrožené. Modlíme se za všechny v první linii boje s koronavirem, za zdravotníky, sociální pracovníky, hasiče, policisty a vojáky a také za všechny, kteří pracují pro druhé a pomáhají druhým. Modlíme se za naši církev, za všechny křesťany, za náš národ a za celý svět. A děkujeme Pánu, že nás nese. Sledujeme, jak se naše sbory stávají centry pomoci pro potřebné lidi, a jak se přitom věnují duchovní péči o věřící, kteří se nemohou sejít na bohoslužbách. V době, kdy se celá společnost semknula, jsou naši věřící často úžasní. Jeden příklad: hovořil jsem telefonicky s naší vzácnou sestrou Ožanovou, má přes osmdesát let, byla mnoho let členkou diecézní rady a ještě déle předsedkyní rady starších v Ostravě – Michálkovich. Říkala: s manželem jsme zdrávi, nikam nemusíme chodit, dcery nám všecko donesou. A také mi nosí látku, ušila jsem sto roušek. Zeťák přišel, že by potřeboval ještě další, tak šiju dál… Děkujeme Pánu za každý takový postoj a takovou pomoc!

   Jaké nás čekají časy? Jak se bude tahle krize vyvíjet?  Nevíme. A ani nevíme, jak budeme moci být potřební. Ale, sestry a bratři, osvědčujeme se a už jsme se osvědčili jako Ježíšovi lidé ve světě. Děkuji vám za věrnost, vydržíme. Pán Ježíš říká, kde je náš poklad, tam bude i naše srdce.

Váš bratr biskup Rudolf

Promluva k 3.neděle postní

15.3.2020

Texty z Písma: Exodus 17,3-7; Římanům 5,1-8; Jan 4,5-42

Sestry a bratři,

dnešní texty z Písma poukazují na základní lidskou potřebu, kterou je „žízeň“, ať fyzickou či duchovní. Hledala jsem, jak dlouho člověk vydrží fyzicky bez vody, a našla jsem, že člověk ve volné přírodě vydrží tak 3-4 dny, neboť bude hledat vodu a spotřebuje část tekutin pocením. Ale bylo vypočítáno, že při teplotě 26,6 °C může průměrný člověk přežít bez vody po dobu až 7 dní. Ovšem jakmile se oteplí o pouhých 5 °C, doba přežití se zkrátí o celý den.

Ve Starém zákoně, v knize Exodus pochodovali Izraelité pouští a celkem očekávaně „žíznili po vodě“ a přitom klasicky lidsky reptali, a samozřejmě proti Mojžíšovi, svému vůdčímu proroku – komu jinému by to řekli či vyčítali, že? Toto jsou jejich výčitky, které jsou zaznamenány v Písmu: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“

Reakce pokorného Mojžíše byla, že „úpěl (volal) k Hospodinu“…a taky si docela stěžoval – ne lidem, ale samotnému Bohu…“jak se mám vůči tomu lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují?“

A Hospodin odpověděl, daroval Mojžíšovi i jeho lidu zázrak, Mojžíš udeřil holí do skály a vyšla z ní voda. Tak Bůh utišil fyzickou žízeň svého lidu na poušti.

Jen zůstala nad Izraelem Boží výtka, že pochybovali, zda s nimi Hospodin je nebo není…možná to je takový zvláštní příběh, který se svou pointou může hodit pro dnešní situaci: POCHYBUJEME, ZDA S NÁMI BŮH JE? DŮVĚŘUJEME MU PŘESTO, CO SE DĚJE V DNEŠNÍM SVĚTĚ?

Já osobně jsem dostala odpověď na tuto otázku vůči Bohu ve svém srdci, že se tolik nemám zabývat současnou situací, ale více se soustředit na důvěru vůči Bohu a dívat se na Něho, na jeho zaslíbení, že nás neopustí a nezřekne se nás.

Příběh z Janova evangelia o setkání Ježíše se Samařankou mnohé v této záležitosti vypovídá. Ježíš se dostává do blízkosti této ženy, i když na začátku slyšíme, že Židé se Samařany nestýkají. A také víme, že Židé obecně o samotě se ženou nediskutovali. A přesto Ježíš tuto tradici porušuje a jde si s tou ženou promluvit. Nabízí jí dokonce „živou vodu“, ale je to symbolické vyjádření, neboť jde vpodstatě o setkání s živým Bohem.

Zpočátku se rozhovor Ježíše se Samařankou točí kolem „vody ze studny“, ale nakonec jejich hovor směřuje k tomu, aby žena v Ježíši rozpoznala Proroka a Mesiáše, a to tu Samařanku vposledku proměňuje. Zpočátku na ženě pozorujeme, že to je chudá, zraněná a odmítaná osoba, která už prožila několik neúspěšných vztahů s muži. A ani poslední muž, se kterým žije, není její manžel. Po rozhovoru s Ježíšem a vnitřním poznání, že mluví s Mesiášem se žena najednou mění v aktivního apoštola. Někde jsem četla, že je takovou první apoštolkou v evangeliu. Vždyť pak běží do vesnice a všem o Ježíši – Mesiáši zvěstuje. A mnozí lidé z vesnice poté v něho „uvěří“ pro slovo té ženy a také po setkání s Ježíšem. Dokonce vyznávají, že „teď už věříme ne pro to, cos nám o něm řekla, sami jsem ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“

Jak jsem říkala na úvod: fyzickou vodu potřebujeme nutně ke svému životu a více než týden bychom bez ní nepřežili. Ale je zde i nabídka „vody živé“ – vody duchovní, kterou nabízí Spasitel světa. Bez této duchovní vody dokážeme žít zde na zemi, ale mnohdy je to jen jakési živoření v hříchu, stejně jako přežívala ta Samařanka.

Ale až se „napila“ té duchovní vody, kterou jí svým Slovem nabídl Ježíš, najednou „procitla z duchovního spánku“ a stal se z ní nový člověk, plný síly a radosti. A o tom je setkání s Kristem. Je to nabídka „vody, která se v člověku stane pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“, jak to nazval Pán Ježíš. A tato nabídka je i pro nás.

Amen

Exodus 17,3-7: Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní? Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi.Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších.To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“

Římanům 5,1-5: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to, chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“

Jan 4,7 -14: Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají.Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

Vážené sestry, vážení bratři,

pro novou situaci, o které nevíme, jak bude dlouho trvat a v jaké podobě bude pokračovat, jsme vytvořili webové stránky aktualne.ccsh.cz (https://aktualne.ccsh.cz případně lze i napsat https://www.aktualne.ccsh.cz). Budou zde potřebné informace z naší církve i z ekumeny, odkazy na online bohoslužby, kázání, promluvy a slova povzbuzení.

Obsahu stránek se věnují bratr Tomáš Novák (vedoucí duchovní péče při naukovém odboru) a sestra Hana Tonzarová (přednostka odboru ekumeny a vnějších vztahů) a další spolupracovníci.

Ať vám jsou posilou a pomocí ve vaší konkrétní situaci.

Pastýřský list
patriarchy Církve československé husitské
v čase nouze

Milé sestry a milí bratři, vážení spoluobčané,
prožíváme jako jednotlivci i celá společnost velmi těžké období. V tomto čase se
zvyšuje počet nakažených nebezpečným virem a dovídáme se zprávy o jeho
dalším šíření u nás i v dalších zemích Evropy a světa.
Prožíváme tuto situaci s velkými obavami a v našem srdci narůstá neklid.
V takové situaci potřebujeme zaslechnout slova útěchy a povzbuzení jako
společnost, jako církev, jako náboženská obec – společenství věřících
v konkrétním místě, i každý z nás osobně.
V Žalmu 94. slyšíme: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá
potěšením“ (Ž 94,19). A ve 2. listě apoštola Pavla křesťanům do Korintu čteme:
„On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v
jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha“ (2 K 1,4).
Boží slovo není lacinou útěchou, ale velmi vzácnou. Je prozkoušeno a ověřeno
generacemi věřících před námi, kteří hledali v situaci, kdy nestačí jen lidské síly,
útěchu a povzbuzení u Boha. K němu se obracíme jako věřící ve dnech radostných
a klidných, ale právě i v časech těžkých a neklidných, jakým je tento.
Jako křesťané se připojujeme k pravidelným modlitbám za zastavení a překonání
šířící se nákazy. V Božích rukou je náš život (J 10,29), v jeho rukou je naše
budoucnost (Ž 31,16) a s Kristovou láskou jsme trvale spojeni (Ř 8,35).
V tomto čase si připomínám mnohá slova útěchy a povzbuzení z Bible. Ale
vybavuje se mi i také ještě jeden verš z knihy Přísloví. Ten zní: „Budeš-li v čase
soužení liknavý, budeš se svou silou v koncích“ (Př 24,10). Slovu „liknavost“
v naší situaci můžeme rozumět jako nezodpovědnost, podcenění nebezpečí a
rizika, jako málo vynaložená síla v zápase s tím, co ohrožuje náš život.
Je potřebné poděkovat všem, kteří jednají odpovědně a kteří se nasazují pro životy
a zdraví druhých. Děkujeme vládě České republiky a všem, kteří nesou
odpovědnost, všem odborníkům, lékařům, pracovníkům ve zdravotnictví,
policistům a mnohým dalším. Myslíme s vděčností na ty, kteří v těchto dnech
vydávají ze sebe mnohé síly, poskytují zdravotní péči a léčbu, a zajišťují nezbytné
služby druhým lidem. Děkujeme mnohým dobrovolníkům, kteří se věnují zvláště
seniorům.
Uvědomujeme si, že není samozřejmostí všechno to, co nám přináší ekonomicky
rozvinutá společnost. Potraviny jsou náhle vzácné a běžný chléb je v takové
situaci cenný. Náleží poděkování i všem, kteří zajišťují potraviny a to, co je
důležité pro náš každodenní život.

Snažme se čelit nákaze vzájemnou lidskou solidaritou, vzájemnou ohleduplností
a pomocí. Není vhodný čas na kritiku a nadřazené hodnocení druhých.
Děkujeme i České televizi a Českému rozhlasu za umožnění přenosu bohoslužeb
v době, kdy se nemohou konat v kostelích, sborech a modlitebnách. Chci
poděkovat i všem duchovním a pastoračním pracovníkům, kteří hledají různé
způsoby šíření Božího slova a mají pro druhé slova útěchy a povzbuzení, které
čerpáme z Božího slova.
Nevíme, jak se situace bude vyvíjet, kdy se podaří nákazu překonat a situace se
zklidní. Už nyní si však uvědomujeme, že nás postihují ztráty různého druhu,
které se dotýkají celé naší společnosti i každého z nás osobně. Kéž se s touto
obtížnou situací dokážeme vyrovnávat, navzájem se podporovat a pomáhat si, jak
se to již děje.
Myslím na vás a přeji vám pro tento čas neklidu, tísně a obav od Boha sílu, pomoc,
ochranu a pevnou naději.

Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi (1 Te 5,28).

V postním čase dne 19. března L.P. 2020

Tomáš Butta
bratr patriarcha

Ústřední rada konstatuje, že v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu vládou ČR dne 12. 3. 2020 a zákazem volného pohybu osob na území celé České republiky s účinností od 16. 3. 2020, je z důvodu zásahu vyšší moci nyní až do odvolání vyloučeno pořádání shromáždění náboženských obcí, vikariátních shromáždění nebo diecézních shromáždění. V případě uplynutí funkčního období funkcionářů náboženských obcí a diecézí se jejich funkční období prodlužuje na dobu nezbytně nutnou, než bude možné volební shromáždění konat. V případě biskupů bude postupováno analogicky dle čl. 43 odst. 2 Ústavy.