Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Olomoucká diecéze Církve československé husitské

Promluva na synodě 20. 6. 2016 – Brno

Ž 27, 7-14       –       2Kor 4, 1-6      –           Lukáš 10, 1-9

Sestry a bratři!

V Písmu mnohokrát čteme, jak za Ježíšem šly zástupy lidí. Možná každý z nich měl přitom jinou motivaci. Někteří hledali atrakci, stáli o silné dojmy. Obdivovali Ježíšovo uzdravování a zázraky. Nebo chtěli být sami uzdraveni z nějaké choroby, potřebovali Ježíše jednorázově a po uzdravení odcházeli domů. A nejspíš brzy zapomněli na to, co se jim přihodilo. Jako těch devět z deseti malomocných, které uzdravil. Ježíš sám jinde říká, že mnoho lidí za ním jde jen proto, že se dosyta najedli chlebem, který rozmnožil na pustém místě. Oni ho potřebovali, aby jim naplnil žaludky – a

on jim přitom chtěl naplnit především srdce a duše. Ale přece jen byli v těch davech i lidé, kteří mu uvěřili. Ti jeho nauku přijali jako něco dobrého, o co je třeba se podělit s druhými. Nejprve jich Ježíš vysílá do světa dvanáct, a v našem příběhu pak už sedmdesát dva. Sám přitom vybírá, koho pošle, i když za ním přicházejí lidé, co říkají – Pane, půjdu za tebou, ať půjdeš kamkoli. Tady už člověka napadá, do které skupiny lidí patří teď právě on sám.

Sestry a bratři! Říkám: teď právě, protože víra není něco jako úřednická definitiva, kterou člověk jednou dostane a má vystaráno. Má zajištěnou práci, ač možná placenou nic moc, a na stáří už pak natrvalo důchod. To je, jako, že uvěřím, a tu svou víru si někde uvnitř schovám. A teď už budu až do smrti hluboce věřící křesťan. Ani  nemluvím o naději na přijetí do Boží slávy. V čem je tady malér- ona taková víra se totiž začne kazit. Jako když někam do sklepa uskladníte jablka, necháte je tam a nic s nimi neuděláte. Víru si máme hlídat a dobře ji pěstovat. Třeba z toho jablka vykvete docela jabloň. Nebo aspoň bonsajka v květináči, to se uvidí. Takže co máme dělat? Starat se o svoji víru, a ne vládnout nad vírou těm ostatním ve svém sboru. Tak jako  já, váš biskup na dobu určitou, nemohu vládnout nad vaší vírou –  nad ní vládne ten, který ji ve vás probudil a který ji působí  ve vás, tak jako ve mně a v každém věřícím – sám Hospodin, Bůh zástupů. Ve věcech víry můžeme být jen pomocníkem a někdy   snad poradcem. //Přátelé! Tak s touhle výbavičkou nás posílá Pán do služby. Do našich sborů a k těm, kdo žijí v jejich okruhu. Ale je tady ještě něco, o kterém se dnes zmiňuje Pavel. Radost – i ta je součástí víry. Ne křečovitý úsměv, jaký nám chtějí vnutit Svědkové Jehovovi na obálkách svého čtení, ale skutečná RADOST. Někdy s bolestí a se slzami, ale radost. V seznamu toho, co v nás Duch svatý působí je na druhém místě, hned za láskou. Umíme to všichni: Ovoce Ducha svatého je láska, RADOST, pokoj… To, o čem Ježíš mluvil a co žil, byl radost. Právě na radost je v Ježíšově příběhu a jeho učení dost silný důraz. A přitom je to právě radost, kterou si většina lidí s křesťanstvím moc nespojuje. Ale víra, která nevede k radosti, to je jako vtip, po kterém se nikdo nezasměje. Jestli by někdo mohl říct: jak to tak v našem sboru poslouchám, tak když se zpívá, tak pomalu a když se mluví, tak jen se smutnou vážností – a to je potom zbožně, měl by to být důvod k zamyšlení. Až se mi vybavuje, myslím, že z Cimrmana: „důstojný bubák“ – a to bychom nikdo nechtěli být.  Pane Ježíši Kriste, Smiluj se nad námi! Buď s naším společenstvím a veď nás svým Duchem, abychom nebyli rozděleni na my a oni – my ve sborech a oni na diecézi, ale abychom budovali jeden tým tvých učedníků, kteří se radují z  milosti, že Ti směli uvěřit a následovat Tě. A ještě víc, že dokonce smíme ve službě Tvé církvi spolupracovat na budování Božího království.

Amen

Vážené sestry, vážení bratři,
v minulých dnech v edici H vydala Královéhradecká diecéze CČSH  knihu Martina Chadimy Jeroným Pražský – tragický příběh středověkého intelektuála.

Kniha nabízí vhled do života a učení Jeronýma Pražského okouzleného učením anglického myslitele Johna Wyclifa, jakož i českého mistra Jana Husa. Kniha je k dostání přímo u autora, na úřadu diecézní rady v Ambrožově ulici v Hradci Králové, v prodejně Blahoslav v Praze Dejvicích. Cena 150,-  Kč.

vydaná kniha – kopie

Jan 10, 22-30

Sestry a bratři v Kristu, a zvlášť milí biřmovanci! Ať je s vámi Boží pokoj!
„Radši bohatý a zdravý než chudý a nemocný“ – anebo:  Chci všecko, a to hned!“ – anebo: „Až budeš něco potřebovat, tak si to kup!“ nebo: „Nemám pro vás čas a nikdy ho mít nebudu, řešte si své trable sami“: takové hlášky známe všichni, a některé jsem viděl i natištěné na takových těch šprýmovných lístečcích. Prostě: „Nevaž se, odvaž se!“ – Je třeba se bavit a užívat světa!
Ono nám to něco říká o společnosti, ve které žijeme. Je v ní celkem málo hotových rolí, které stačí jednoduše převzít. Nějaké tradice? Mají dnes minimální váhu. Tak se každý musí sám rozhlížet a hledat, co si počít se svým životem. A mladí lidé jsou z toho docela často ve stresu. Jednak, které radosti a požitky si dopřát dřív, a jednak, že se nechtějí cítit méně schopni a zdatni než jejich vrstevníci, kteří už byli tam a tam a vyzkoušeli to a ono.
Přátelé v Kristu, nikdy v dějinách se u nás lidé neměli tak dobře jako teď my. Za to buďme  Pánu Bohu vděčni. Je mír. Máme spoustu volného času, můžeme cestovat. A nesvazuje  nás žádné veřejné mínění, jsme na tom líp než spousta jiných zemí. Ale stále platí: „Pořád se musím rozhodovat, podle čeho se budu řídit, – a to je moje odpovědnost za můj vlastní život. Moje babička říkala: „Kluku, buď budeš věřit v Boha, nebo v panskou stodolu“. Všem, a nejvíc mladým lidem dnes hrozí, že se jim ze života ztratí něco velmi důležitého: Jejich touha po smyslu, po lásce a oddanosti. Že se to stane v každodenní sháňce po blahobytu. A blahobyt tu znamená furt se shánět po nových příjemnostech. Na nás neustále tlačí reklama, se svými psychology a podbízivými triky, a tlačí na nás obrovitou silou, abychom čím dál víc konzumovali a měli pořád nové potřeby.  Kdysi dávno jsem říkal jednomu chytrému komunistovi: „Na západě je svoboda, a vy se držíte u moci jen bodákama.“ A on mi řekl : „To, co u nás drží bodáky, to u nich hravě zvládne reklama.“ A vůbec média, takhle fungují, a pořád.
Sestry a bratři! Přiznat se dnes u nás ke Kristu a biblické zvěsti, k Bohu a křesťanské církvi, už není vůbec samozřejmé. Už se někdy stáváme i terčem posměchu. Takže, milí biřmovanci, doopravdy to něco znamená, když dnes řeknete „Ano, chceme jít po té cestě, kterou nám otevřel křest, a chceme následovat  Krista ve svém životě i, aktivně!, ve své  náboženské obci.“ Vaše církev vás potřebuje, potřebují vás lidé kolem a potřebuje vás Ježíš.
Duchu Svatý, Tebe nám poslal Ježíš Kristus jako dar nebeského Otce k našemu posvěcení a posile v křesťanském životě. Tvá milost chrání a provází celou Kristovu církev i tuto náboženskou obec. Uděl dnes novým a zvláštním způsobem své dary i našim biřmovancům, aby přijali Krista plně do svého života, aby se dokázali navzdory všem pokušením rozhodovat pro dobro, aby uměli otevřeně bránit a hlásat víru, a tak pomáhali budovat a šířit Boží království.

Amen.

Olomoucký biskup Rudolf Göbel

pozvani

„Hospodin je světlo mé a moje spása,
koho bych se bál?
Hospodin je záštita mého života… (Žalm 27)

Srdečně zveme všechny duchovní, bratry a sestry z našich náboženských obcí, zejména delegáty diecézního shromáždění, šumperského a olomouckého vikariátu k
vikariátnímu shromáždění
které se uskuteční v sobotu 2. dubna 2016 v Husově sboru v Olomouci v 9.30 hod.
Úvodní bohoslužby vykonají sestra Mgr. Alena Milová a bratr Mgr. Vlastimír Haltof.
Dále se otevře diskuse na téma:
 Seznámení s dosud realizovanými investičními kroky.
 Možnosti dalšího investování finančních náhrad (restitucí) v olomoucké diecézi.
 Hledání nových forem práce v oblasti evangelizace a pastorace v našich náboženských obcích (např. úloha laiků na liturgickém životě církve, propojenost náboženské obce se společností, kreativita, supervize, sdílení zdrojů atd.)
Závěry z našeho jednání vikariátního shromáždění poslouží k návrhům jednání na diecézním shromáždění letos v Olomouci.
Diskusi bude moderovat bratr vikář Jaroslav Křivánek
Oběd bude zajištěn na místě ze zdrojů olomoucké náboženské obce.
Na shledání s Vámi se těší vikáři Mgr. Naděžda Kaňáková a Mgr. Jaroslav Křivánek
„Náš život je povoláním k pokračování v Ježíšově poslání“ (Priska Müller

Ex 12, 1-4.11-14 – 1. Kor 11, 23-26 – Lukáš 22, 14-30
Sestry a bratři!
Nebylo tu zatím zvykem, aby se členové naší církve scházeli spolu s biskupem na Zelený čtvrtek dopoledne. Máme před svátky dost napilno. Zvlášť členové duchovenského sboru, mnozí z nich dnes večer slouží ve svých náboženských obcích památku ustanovení Večeře Páně. Ale tohle shromáždění chce být přesto něčím významným. Má být takovým vstupem do velikonočního slavení, všecky nás sjednotit a obohatit. Protože Zelený čtvrtek, to je zároveň první den našeho obecného kněžství. My všichni, kdo tvoříme Boží lid, jsme v něm zahrnuti. My jsme Ježíšovi učedníci spolu s apoštoly. Při Večeři Páně se přece všichni účastníme slavení památky Ježíšovy Velikonoční oběti. A dnešek je i dnem ustanovení svátostné kněžské služby.
Sestry a bratři, máme svátost svěcení kněžstva. Od počátku křesťanství církev pověřuje některé osoby k tomu, aby se službě na Kristově díle věnovaly s celým nasazením. Kněz má být pomocníkem ve styku s Bohem. Přitom má žít novým životem v Kristu. To určitě stejně platí i pro ostatní věřící, ovšem kněz, ten má být pro ostatní příkladem, a taky vedením. Má se na něm ukazovat moc evangelia… Mezi ním a věřícím lidem není podstatný rozdíl, kněz má ale vedoucí roli v tom, že ostatním pomáhá. —Co je třeba říct o svátostném kněžství? Pán do téhle služby povolává nejrůznější lidi – a kolikrát klikatými cestami. Někteří kněží vnímají svou vokaci – známe ten latinský výraz pro povolání- už od mala, a jiní třeba až po svém obrácení ve zralém věku. Je to služba nelehká, málo dnes placená a bez společenského uznání, bez prestiže.
Ale, sestry a bratři, je to také velké obdarování, velká milost a velké naplnění života. Kněžský život má být naplněn službou a modlitbou, a také pokorou a odevzdáním. Myslím, že mi věříte, když to jsou slova, co se těžko a špatně poslouchají, že je to i cesta, po které se těžko a špatně chodí – a vždycky se sebezapřením. Co k tomu ještě říct? Takovou cestu vybírá člověku Pán. A Pán nás nese, i když my se s ním kolikrát přeme a třeba i pereme, já vím, že tohle zní podivně, ale i ten opravdu velmi zbožný kněz je pořád jen slabý člověk, hříšník, jeden z nás. Pán nás nese. Následovat Pána Krista není jen písnička z našeho zpěvníku. Je to křesťanova cesta – a kněží nám ukazují, kudy po ní jít. A tak dnes chceme, při našem putování za Pánem Ježíšem, všichni znovu prožít křesťanskou solidaritu. A ti z nás, co máme kněžské svěcení, chceme i potvrdit a obnovit naše kněžské sliby.
Sestry a bratři, modleme se jeden za druhého. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi.

Amen

Rudolf Göbel, biskup

Postní čtení, také o marnotratném synu

Přátelé v Kristu, zrovna teď máme bezvadnou příležitost k tomu, abychom duchovně trochu povyrostli. Aspoň trošku – proto je ten post. Postní doba patří k půvabům církevního roku: lidé, kteří stojí o hlubší rozměr života, totiž dávno zjistili: když si načas něco odřekneme, bděleji vnímáme svůj život i svoji víru. Všichni víme, že jsme čilejší, když začínáme mít trošku hlad, než když si nacpeme břicho a tupě zíráme kolem – to se nám spíš zavírají oči.
Každý se teď těšíme na jaro a na Velikonoce, tak se zrovna hodí probudit z naší ospalé zaběhnutosti. A třeba i všelijaké sebestřednosti a malosti – a na co všecko možná teď sami přijdeme. Výzvu k probuzení ze „zimního spánku“ slyšíme hned na počátku Ježíšova veřejného vystoupení. V první kapitole nejstaršího evangelia Markova říká: obraťte se a věřte evangeliu, přiblížilo se království Boží. Řeknu, že toto je vůbec nejdůležitější Ježíšova výzva.
A teď ten příběh o marnotratném synu. Čteme ho letos na čtvrtou neděli postní, je to jedno z nejpůsobivějších Ježíšových podobenství. Čím k nám promlouvá v  postním čase? – Že Bůh se nám zjevuje jako náš milosrdný Otec. A že čeká jedině na moje osobní rozhodnutí k návratu k Němu. Že nechce moje pokoření a netěší se z mojí slabosti, ale nikdy mě nenutí k tomu, abych se obrátil, když by to mělo být proti své svobodné vůli. To bychom byli jen loutky, které vodí loutkoherec. Proto Bůh čeká na moje osobní svobodné rozhodnutí. Ale, tak jak to slyšíme v dnešním evangeliu, čeká na mě s otevřenou náručí a ta je plná milosrdenství a odpuštění. Jen platí, že k tomu obrácení musím dojít já sám. Máme to v našem evangelním textu: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě…“ (L15, 18).
Někteří lidé Bohu vyčítají, že člověka pokořuje anebo znevolňuje, když obrácení a přiznání hříchu dává jako podmínku jeho záchrany. Jenže člověk roste jenom tím, že si uvědomuje své chyby, že si je připustí. Máme Boží záchranné programy: Desatero a Ježíšovo dvojpřikázání lásky. Protože jsme stvoření k Božímu obrazu, máme svobodu sami se pro ně rozhodnout.
Modlitba: Milosrdný Otče, veď nás mocí svatého Ducha Kristova, ať se vždycky znovu obrátíme a dokážeme rozpoznat svůj hřích a viny – ať je vyznáme a vrátíme se k Tobě pro odpuštění. Amen.
Rudolf Göbel, olomoucký biskup
Podle promluvy na 4. neděli postní 6. března 2016

… Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá“. On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: „Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt a já hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem vůči nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“. I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem“. Ale otec rozkázal svým služebníkům: „Přineste hned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit. …
Podobenství o marnotratném synu
Z patnácté kapitoly Lukášova evangelia, Nový zákon