Kristus se nějakou dobu po svém vzkříšení zjevoval učedníkům, čtyřicátého dne pak odchází do nebe, to je svátek Nanebevstoupení a padesátého dne, o Letnicích, svým učedníkům sesílá svatého Ducha. Učedníci se stávají dospělými a připravenými zvěstovat veliké skutky Boží a získávat pro Boží věc další a další učedníky.
Padesátý den po ukřižování byl učedníkům seslán Duch svatý. Dává církvi život, výraz, neustálou obnovu. V tom prvním čtení ze Skutků apoštolských slyšíme, jak to tehdy bylo. Byli pospolu, shromážděni na jednom místě. To je důležité. Být spolu. Jako církev. Ochotní se setkávat, poznávat, prohlubovat vztahy. Píše se také, že se modlili, lámali chléb, dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem a byli milí všemu lidu. Jsou to krásná slova a bylo by krásné zažívat to tak i dnes. Duch svatý byl lidem, nám všem, dán, abychom se nebáli, abychom byli svobodní.
Dnes je tu problém, že se lidé obávají zdražování, nemocí, válek, chybí jim zakotvení, opravdový domov. Slovy komentátora: „Chybí nám střed. Pohodlné území někde „mezi“, kde lidé žijí spolu, nikoli na dohled. Kde můžete mluvit s ostatními, aniž byste museli křičet. Kde se dají udělat někdy dva kroky doleva a jindy dva kroky doprava, případně dozadu nebo dopředu, a neznamená to, že se zřítíte do propasti nebo vyklidíte pozici… Svět se kvůli tomu stává víc černobílým… Je třeba být buď PRO, nebo PROTI, a kdo by snad váhal, nebo chtěl být TROCHU PRO, případně TROCHU PROTI, tomu hned názorová policie vysvětlí, že to je PŘECE nemožné…“
Toto zhodnocení společnosti mi dost připomíná i kolikrát vztahy v církvi, proto pokračujme a vzpomeňme, jak přichází Kristus k zastrašeným učedníkům. Myslím si, že je to především veliká láska, která prochází zavřenými dveřmi. Láska, která chce být s nimi i když vše vypadá, že je ztraceno. A jako první dar jim dává pokoj. Dechne na ně a dává jim svého ducha, Ducha svatého. Svět jim ho nemůže dát, ale ani vzít. Ale Kristus ho dává. Janovo evangelium podává na rozdíl od Skutků apoštolských ještě jiný obraz o působení Ducha. Zcela střízlivě a věcně se tu prolamuje uzavřenost, sesílá radost a chce, aby byla dále sdílena.
Bůh se ovšem prokazuje nejen velikými a podivuhodnými činy, ale i malými, každodenními, které my už jsme si zvykli považovat za zcela normální, běžné, a proto všední. Nejlepším příkladem je Kristus. Udělal tolik velikých věcí, tolik znamení a přece se kolikrát omezil na minimální akci, minimum slov, ovšem se stejným účinkem. Někdy se jen jemně a přece zásadně dotkl srdce člověka. Jistě si vybavíme příběh o cizoložnici. Šlo tam o smrt té ženy. Bez teatrálních gest vyřkl Ježíš jen: Kdo z vás je bez hříchu první hoď na ni kamenem. Několik slov a jak veliké vítězství ducha nad lidskou bezcitností! Nebo ten dnešní evangelní příběh, kdy Ježíš říká do strachu a zmaru učedníků: Pokoj vám. Co činí člověka člověkem je ono vítězství ducha. Stačí málo a stane se mnoho. Když člověk upřímně vyzná své hříchy, když je schopen ze srdce říci: Odpouštím ti. Nebo miluji tě. Několik slov, které mění vše. Vidíme tedy, že Duch Boží se projevuje v nezměřitelné velikosti, někdy navenek velmi nápadně, i když neočekávaně, ale i v nenápadnosti, v intimním společenství Boha s člověkem, to je v modlitbě či vyznání, i ve vztahu mezi lidmi.
Ve Starém zákoně čteme taktéž o obou působeních Boží síly a milosti. Když se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, ten si může zout tak maximálně opánky a silně zakoušet bázeň ze svatého místa. Izraelci mají tak nahnáno, že jej pověří, aby byl prostředníkem, jinak by zemřeli při pohledu tváří v tvář. Mojžíš se Hospodinovi dívá tak na záda. Elijáš s Elíšou ovšem ve zvláštní perikopě zakusí, co je to projít ohněm. Jeden pak je nanebevzat ve voze s ohnivými koly, druhý je pověřen ve stejné síle a moci jako předchůdce být Božím mužem. Vzpomeňme na ohnivé jazyky, které spočinuly na apoštolech. A není to právě 1. Královská, která hovoří takto: A hle, Hospodin se tudy ubírá před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný…
Myslím, že tím Bible říká, abychom nedoufali v přítomnost Hospodinovu automaticky v nějakém přírodním znamení, ale že on sám si vybere v daný čas a na onom místě nejvhodnější způsob a pak se budou dít věci. A taky, že je to On sám, kdo přichází, kdy chce a kam chce. Na druhou stranu člověk má být v tu chvíli k dispozici, otevřen, bojím se říci slovo připraven.
Letnice ve Skutcích mají svou sílu, důsledkem bylo přijetí křtu mnoha lidí a takto vznik církve. Dodnes se mnozí nechávají tímto textem inspirovat a otevírat se cíleně působení sv. Ducha, snaží se dostat do vytržení, navodit onen stav naprostého pohlcení svatým Duchem a chtějí takto chválit a oslavovat svého Pána.
My v naší církvi také vzýváme Ducha svatého, ale nečiníme to zase tak okázale a za doprovodu pohybů těla, je to spíše záležitost mírná, vnitřní. Někdy si v těch kalných církevních vodách posteskneme po takovémto hukotu, po něčem, co by probudilo a oživilo církev, co by dodalo sílu, milost a obnovilo víru, naději a lásku. Toužíme někdy v církvi po takové ohromující síle, po velikých a extatických zážitcích, které ovšem neumíme a nemůžeme navodit. Je určitě zvláštní něco takového prožít, něco co opravdu člověk neovlivní a přitom je toho součástí. Jak jsem říkal, někteří své prožívání víry zakládají právě na tomto vytržení. Ale často se stává, že je-li něco takového velikého, přesahujícího a mocného, tak to také rychle odezní a člověk zůstává nezměněn, očekává zase jen zásah zvenčí.
Tady stojí určitě za připomenutí, že tato síla Ducha sv. se na učednících podepsala zcela nevratně, zásadně a osudově. Když na ně Duch Svatý sestoupil, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení, to už nebyli ti ustrašení apoštolové za zavřenými dveřmi ve večeřadle, ale s odvahou šli a hlásali Krista. A položili za to i život. K tomuto velikému zážitku, ze kterého žili už pořád, přidali ještě další, zázračné skutky, ale zejména celý život zformovali a nasměrovali pro službu církvi Kristově. Pro život, který tvoří také chvíle tiché modlitby, osobního sebezapření, oběti, pro život, který nakonec povede k mučednické smrti.
Duch svatý znamená pohyb, život, přirovnává se k větru, k dešti, ke slunečním paprskům. V podání Skutků apoštolských je prvotním darem schopnost porozumění, pochopení. Všichni slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích! Janovo evangelium zase hovoří o Ježíši, který přináší pokoj a vdechl učedníkům Ducha, aby mohli odpouštět hříchy. Právě nalézat cestu porozumění mezi všemi lidmi, přinášet pokoj do našich vztahů je známkou určité duchovní vyspělosti. Ne náhodou je také Duch svatý znázorňován jako holubice, symbol míru a pokoje, symbol naděje, která nikdy neumírá, symbol čistoty a Boží přítomnosti.
Kéž naší církví a našimi životy vane Duch lásky a pokoje, ať přijaté dary a milosti dokážeme naplňovat jako Boží děti, které si uvědomují, že trpíme-li spolu s Kristem, budeme spolu s ním účastni i Boží slávy. Z této víry jsme živi pro dnešek i pro věčnost.
Amen.
Tyto květnové dny věnujeme také zamyšlení nad minulostí a vzpomínáme na nevinné
lidi, kteří obětovali své životy, zemřeli předčasně ve 2. sv. válce, protože nebyli lhostejní
a chtěli lepší svět. Připomínáme si občany popravené v nacistických koncentračních
táborech, oběti holocaustu, padlé československé vojáky na všech válečných frontách a
příslušníky všech spojeneckých armád, kteří položili život při osvobozování
Československa. Zároveň je to chvíle, která nás vyzývá k zamyšlení pro současnost a
budoucnost. Abychom ani my nebyli neteční ke zlu, abychom si uvědomili, že jsou
hodnoty – jako svoboda, za které je třeba i bojovat. Usilujme o lepší svět, tak jako o to
usilovali ti, kteří tehdy zemřeli. Přijmi, Bože, naše poděkování, že žijeme v naší zemi už
přes 70 let v míru, a prosíme tě, uveď do svého království všechny, kdo zahynuli v
hrůzách druhé světové války.“
Vzpomínáme na ně s láskou a úctou.
Ekumenická bohoslužba k výročí osvobození Ostravy
28. dubna 2023 Ostrava, kostel sv. Václava
https://www.tvnoe.cz/porad/37121-ekumenicka-bohosluzba-k-vyroci-osvobozeni-ostravy-ostrava-kostel-sv-vaclava/viz-334985
Ženy u oltáře
Jak se žije „ženám za oltářem“? Rozhovor nejen s farářkou Františkou Pospíšilovou (Kláskovou) na ČT2. Odkaz na nedělní Cesty víry z neděle 16. 4. 2023
Focus na téma: Dlouhý život
Účastnit se diskuse bude i em. biskupka Mgr. Jana Šilerová
Dnes, 18. dubna na ČT24 od 20:05
Odkaz: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/223411030530004/
Bohoslužba v Českém rozhlase Vltava z Loštic,
Bohoslužbu vede a káže Mgr. Vlastimír Haltof
Neděle 23. 4. 2023 od 9 hodin
LIST K VELIKONOCŮM 2023
Též my, zvěstí obdařeni, radujme se ze vzkříšení, jímž pečetí se spasení!
(Píseň č. 256, Zpěvník CČSH)
Velikonoce jsou pro křesťanstvo velmi důležité svátky. Proč? Protože to byly velmi důležité svátky pro samotného Ježíše Krista! Když jde o život, nikdy nejde o triviální záležitost. Jak přistoupit k oněm událostem v Jeruzalémě prizmatem 21. století? Jak s věřícími, přicházejícími do našich sborů, modliteben a kostelů sdílet podivuhodnou cestu, opředenou neodbytným tajemstvím a nekonečným rozměrem lásky?
Začátek Ježíšových Velikonoc znamená, že se vyhrotí propast a nedorozumění mezi ním a ostatními. Je zde nepochopení a odmítnutí jeho cesty, dokonce nepochopení vlastními učedníky. Myslím, že s tím zápasíme všichni. Díky opakování, zpřítomňování, hledání a nalézání stále objevujeme pravou hodnotu Kristova spásného díla.
V zajetých představách, dobových klišé a podmíněni trendy jsme vyzváni k prohlédnutí. Toto je Kristus, Mesiáš, ale naše oči jsou pořád jen oči obyčejných lidí, kteří potřebují k víře, naději a lásce víc. Pomoc shůry, z oblak. Dar prozření. Protože jinak jde o čirý nerozum, nemá to logiku a konec je opravdu hodně špatný. Proto neustále prosíme o to, aby nám Ježíš oči otevřel, pak se náš zrak zaostří a Kristus vprostřed nás. Prosíme o milost Ducha svatého, Rádce a Přímluvce. Prosíme o odvahu, o sílu k sebezapření a následování.
Bůh zve ke svému dílu lidi. Je to někdy pořádné dobrodružství, fičák, chcete-li. Být křesťanem není snadné, city jsou vrtkavé, obavy svazující, skutečnost mnohdy šokující a paradoxů tolik, že nevycházíme z údivu. Tak jako v dubnu 2013, kdy jsme měli velikonoční svátky na sněhu .
A přece se nám stalo, že jsme uvěřili. Přijali jsme poslání být poslušní Boží vůle po vzoru Kristově. Osobně jsme každý z nás řekli: Ano. Jsme spolupracovníky a můžeme dobře přispět, pokud si přese všechno zachováme naději. Abstraktní řeči o tom, jak je třeba zlepšit svět, ničemu neprospějí, krom toho, že si někteří uleví. Je potřeba konkrétních činů. To je ono – udělat v tu pravou chvíli konkrétní čin lásky, pomoci. Překonat své touhy, opustit plány a dokázat se vzdát vlády nad vlastním životem.
První křesťané se zdravili jednoduchým vyznáním Ježíš je Pán, nebo Ježíš žije. Mnozí lidé mají svá srdce zavalená kamenem, a to jim brání prožít setkání s Pánem života. I naše srdce jsou často zavalena kamenem, který nám brání plně žít svou víru a vkládat všechnu naději v to, že Vzkříšený je skutečně přítomen. Zkusme otevřít naše srdce a radostně vyznejme: Pán vstal! On opravdu vstal!
Aleluja, chvála Bohu, protože Pán Ježíš přemohl smrt a žije! Aleluja!
Přeji Vám radostný a požehnaný čas Velikonoc!
Ve Svatý týden 2023 Tomáš Chytil, biskup
Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.
(Žalm 25, 6)
Sestry a bratři, vstupujeme do dalšího postu našich životů. Toužíme k Velikonocům dojít s pokud možno nejčistším náhledem na Boha, bližní i na sebe samotné. Víra je cesta, na které se člověk proměňuje. Už vydat se na ni vyžaduje odvahu. Neodbočit špatně pak jistou prozíravost, moudrost a někdy i štěstí. Alespoň tak to většinou sami posuzujeme. Především nás zajímá cesta Pána Ježíše Krista. Bez ní by naše snažení nemělo významu. Půst věřícím nabízí příležitost k aktivitě i pasivitě. Pro jedny je to čas změny ve smyslu bohulibých aktivit. Začnu na sobě tvrdě pracovat, je potřeba askeze, chci pomáhat potřebným. Pro jiné je to změna opačná. Budu pasivní. Bez velkých vnějších postojů a gest chci kontemplovat, rozjímat v modlitbě, poznávat takto usebrán lépe Boha i své srdce. Celkově jde o to nalézt takovou míru, kdy jsme schopni otevřít se Bohu, svým blízkým a tím zdokonalit i sebe samé.
Druhá postní neděle je uvedena latinským slovem Reminiscere. Asi víte, že Remember! Pamatuj! je jednou z akcí našeho kulturního života, kdy se připomínají oběti holocaustu. Vzpomínková setkání toto smutné a zrůdné místo dějin reflektují, protože někteří raději zapomínají. Půst se obecně nevyhýbá fatální otázce samotné existence člověka a tu nám vytane na mysli memento mori – pamatuj na smrt. Křesťanská zvěst ji vidí jako součást života. Kristova oběť lásky na kříži přináší plody, které vyraší: Slavné zmrtvýchvstání, dar Ducha svatého, Slávu, kterou dostává On a všichni, kteří se k Němu hlásí.
Abraham je jedním z nejznámějších starozákonních poutníků. Byl povolán, a tak prostě sebral rodinu a šel do neznáma. Zní to všedně a obyčejně. Možná bychom neměli přehnaně přemýšlet o víře, ale vydat se tam, kde můžeme očekávat zvláštní Boží přítomnost. Obdobně užitečné je rozpomenout se, kdy a za jakých okolností jsme se přidali na cestu s Ježíšem my a co pro nás znamená společenství Božího lidu. Víra přináší napětí. Věříme, ale nevíme. Věci často nemáme pod kontrolou, což zneklidňuje. Hovoříme o zkouškách. Někdy je největším vítězstvím takovou zkouškou vůbec projít. Ukazují nám pravdu o nás samých, o naší víře. I bolesti a ztráty patří k životu, aby se otevřel prostor pro nová obdarování. Co je platné člověku, když ze složité a těžké situace vyklouzne pomocí lži, vychytralosti nebo útěkem a nezodpovědností? Kolikrát zkouška znamená zůstat trpělivý. Naučit se čekat na Boha. Největším darem je pokoj v srdci.
Žalmista volá, aby Hospodin pamatoval na svoje slitování, na své milosrdenství. Z Kristova příběhu víme, že se s Bohem nesetkáváme jen skrze příjemné okamžiky životního výsluní, ale i skrze kříž. Věříme, že Bůh je dobrý a mocný, aby mohl vykoupit každou bolest, vysušit každou slzu a provedl nás k věčné slávě.
Každou bohoslužbu „oslavujeme památku svého vykoupení, nebeský Otče. Obětujeme ti dary – chléb a kalich s vínem, připomínaje si Kristovo zrození a působení, jeho smrt a vzkříšení, jeho nanebevstoupení i jeho zaslíbený příchod ve slávě. Posvěť to, co předkládáme, a posvěť i nás…“
Velebný a Svatý, přijmi díkůvzdání za své slitování.
Popeleční středa 2023
Tomáš Chytil